Realismus ve světové literatuře

Anna Kareninová čít 2 s. 71 - román zobrazuje nejen citové a duševní stavy hl.hrdinky (zejm.její vášnivý a zároveň zničující vztah k Vronskému), ale i vývoj tehdejší ruské, především petrohradské a moskevské společnosti. Postavy: mladý statkář Levin, zamilovaný do Kitty, důstojník Vronský, jenž po krátkém románku s Kitty navazuje intimní vztah s Annou K., manželkou státního úředníka. Román pak sleduje jednotlivé vztahy – tragicky vyhrocený poměr Vronského a Anny, šťastný svazek Kitty a Levina. Závěr je tragický – Anna řeší svůj vztah k Vronskému, manželovi a svému synovi dobrovolným skokem pod vlak.

Vzkříšení – společenskokritický román o pochybených morálních hodnotách společnosti, mistrně vykresleny duševní přelomy v životě hrdinů. Kníže Něchljudov kdysi v mládí ublížil dívce Kaťuši (svedl ji, způsobil její mravní pád). Nyní, když je nespravedlivě odsouzena (za krádež a travičství), chce odčinit svou starou vinu, pomáhá jí. Když je Kaťuša opět na svobodě, nabízí jí sňatek. Ona odmítne, pochopí, že je to nabídka ne z lásky, ale z útrpnosti. Dává přednost spoluvězni, který ji opravdu miluje.

Anton Pavlovič ČECHOV (1860 – 1904)

Mistr povídky, zakladatel lyrického a psychologického dramatu; ovlivnil vývoj světové prózy i dramatu k moderním směrům. Může být a bývá řazen k vrcholnému realismu i k moderním směrům přelomu století; k realismu: kritikou ruské společnosti, zobrazením všedního života průměrných lidí (všednost a průměrnost je však spíše zdánlivá); k moderním směrům: existenciální otázky (jak žít, hledání jistot, hodnot, smyslu života). S tím souvisí i výrazná psychologičnost a lyričnost jeho děl – tzn. potlačení vnější dějovosti, dramatičnost není ve vnějším fyzickém ději, ale v psychologické rovině, vnitřních střetech lidské psychiky - zdánlivě se nic neděje, ale přitom se odehrává velké drama v nitru postav. (Proto jsou jeho hry pro nezasvěceného diváka často na první pohled zdlouhavé.) Další výrazný dojem z jeho děl – melancholie, tj. smutek i úsměv, „smích skrz slzy“, mísí se tragika i komika, ale vkusně, jemně, citlivě; má pochopení pro člověka, pro jeho smutky, rozčarování, soucítí s ním, i když to podává to humorně či úsměvně, komicky.

Drama: rozbíjí klasickou formu (zásada 3 jednot, 5 částí kompozice), a sice přítomnost ustupuje vysněnému životu, ať v budoucnosti či v minulosti (ve vzpomínkách), vedle dialogů užívá hojně i monology, v nich úvahy, pocity, sny, touhy; klade důraz na vystižení atmosféry; postavy: žijí v klamných představách, proto musí nutně přijít deziluze, zklamání, pocit promarněného života (i když u každého jinak, důvody a okolnosti jsou různé). Navazují na něj např. američtí dramatikové: O’Neill, Williams, Miller. Vrcholná dramata: