Nadějné vyhlídky_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Charles Dickens

Nadějné vyhlídky

Výňatek

Umělecký text

V čase, kdy jsem stál na hřbitově a četl jména na rodinných náhrobcích, stačilo mé vzdělání právě na to, abych si dovedl ty nápisy přeslabikovat. Ba ani můj výklad jejich prostého významu nebyl tuze správný, protože jsem ve slovech „manželka výše uvedeného“ spatřoval lichotivý náznak otcova povznesení do lepšího světa – a kdyby se o kterémkoli mém zesnulém příbuzném bylo mluvilo jako o „níže uvedeném“, nepochybuji ani v nejmenším, že bych si byl o tom členu rodiny utvořil mínění co nejhorší. Také náboženské zásady, ke kterým mě zavazoval katechismus, jsem chápal rozhodně ne správně; mám totiž živou vzpomínku, že jsem se domníval, jako by mi slib, že „po všechny dny svého života budu kráčeti touž cestou“, ukládal za povinnost chodit od našeho domu vesnicí vždycky jedním určitým směrem a nikdy si neobměnit cestu tím, že bych zabočil kolem kolářových nebo dál kolem mlýna.

Měl jsem se stát Joovým učedníkem, až dosáhnu patřičného věku, a dokud jsem se nemohl této hodnosti podejmout, nesměl jsem být, jak tomu říkala kovářka, „rozmazávanej“, čili (jak to tlumočím já) rozmazlován. Proto jsem byl nejenom poslíčkem pro kovárnu, ale kdykoli některý soused náhodou potřeboval na výpomoc chlapce, aby mu plašil ptáky nebo vybíral kamení nebo konal nějakou jinou podobnou práci, milostivě dopřáli takové zaměstnání mně. Aby tím však neutrpěla naše vysoká společenská prestiž, stála na krbové římse v kuchyni pokladnička, o níž bylo veřejně uvedeno ve známost, že se do ní ukládají všechny mé výdělky. Mám dojem, že nakonec měly být darovány jako příspěvek k umoření státního dluhu; určitě však vím, že jsem neměl nejmenší naději, že se sám kdy budu na tom pokladě nějak podílet.

Páně Wopslova prateta měla ve vesnici večerní školu – to jest, byla to směšná stařena omezeně fundovaná penězi a neomezeně fundovaná neduživostí, která každého večera od šesti do sedmi usínala ve společnosti mládeže, platící po dvou pencích týdně za povznášející příležitost ji při tom vidět. Měla v nájmu malý domek, jehož horní světnici obýval pan Wopsle, a tam jsme ho my študiósové slýchávali číst nahlas nadmíru velebným a děsivým tónem a občas i bouchat do stropu. Udržovala se báchorka, že pan Wopsle bere školáky jednou čtvrtletně „na examen“. V takových dnech se však spokojil pouze tím, že si ohrnul manžety, prohrábl si kštici a přednesl nám řeč Marka Antonia nad Caesarovou mrtvolou. Poté vždycky následovala Collinsova Óda na vášně, při níž jsem obzvlášť nadšeně obdivoval pana Wopsla jako démona pomsty, když bleskem odvrhl svůj krví zbrocený meč a s drtivým pohledem se chopil zkázověstné trouby. Tenkrát jsem na to ještě měl jiný názor než později v životě, kdy jsem upadl do společnosti vášní a porovnával je s Collinsem a Wopslem, a to značně v neprospěch obou jmenovaných pánů.