Povinná četba - rozbory

Konkrétně o autorovi

• (*31. 12. 1877 – † 14. 5. 1931 – srdeční mrtvice v Jaderském moři)

• Studoval gymnázium v Praze

• Podílel na redigování časopisu Lumír

• Za 1 sv. byl v protirakouském odboji, za politickou činnost vězněn

• Za první republiky poslancem Národního shromáždění, později i senátorem,

• Byl nacionalisticky a pravicově zaměřený, byl oponentem Masaryka

• Příslušníkem generace buřičů – anarchistů

• Uznávaný šachista

František Šrámek – Stříbrný vítr, měsíc nad řekou

Jaroslav Hašek – Osudy dobrého vojáka Švejka

Petr Bezruč – Slezské písně

Divá Bára

Božena Němcová

Kniha vypráví o Jakubovi, statkářovi, který dlouho neměl manželku a byl svobodným mládencem. Bydleli ve Vestci, velká dědina s kostelem a školou. V pozdním věku se oženil s Bárou, protože se dozvěděl, že k postoupení do nebe potřebuje mít dítě. Po roce se jim narodila dcera Bára. Chtěl syna, ale když se Bára narodila, bylo mu jedno, jestli to je syn nebo dcera. Jednoho dne zůstala matka sama doma s dítětem, když Jakub šel na pole. Jeho manželka mu chtěla uvařit oběd, ale začalo jí šumět kolem uší, jako zlý vítr, něco jí tahalo za vlasy a stáhlo na zem. Seběhli se sousedky a porodní bába a řekli jí, že to byla Polednice a řekli jí, že Báru vyměnila za divé dítě a poznali to údajně podle jejích velikých očí. Bába, ale tvrdila, že to je stále Bára. Jakubova žena se nemohla uzdravit a po několika letech churavění nakonec umřela. Jakub se o Barču staral, jako o ovečku na zimu jí poslal do školy, ale když nastalo jaro Bára se musela vrátit a pomáhat na poli. Když Báře bylo 15 let nikdo z dívek z vesnice se jí nemohl rovnat ani v síle a ani ve velikosti. Slýchala ve vesnici, že má buličí oči (mladý vůl). Jakub jí řekl, že má také veliké oči a že to není přece nic špatného. Vesničané jí také začali říkat Divá Báro, když jí chtěli hodně naštvat. Báře se taky zalíbilo plavání. Chodila plavat v létě z rána i z večera a vydržela i dlouho pod vodou, ale to o ní věděl jenom Jakub. Ničeho se nebála, když jí had stál v cestě zabila ho a když jí nic nedělal nechala ho býti. Ráda pozorovala bouřky. Mimo otce jí milovali jedině Elška a Jozífek (neteř faráře, syn kostelníka). Jozífka Bára zachránila před staršími kluky za to jí nosíval křížaly a oplatku. Jozífkova matka neměla Báru ráda, ale na faře jí měli rádi. Elška byla mazánek panny Pepinky i velebného pána. Panna Pepinka poslala Elšku do Prahy na učení k tetě a Jozífka poslali do školy ve městě. Život na vesnici plynul klidně byli to už tři léta, co Elška byla poslána do Prahy na učení. Panně Pepince, panu faráři i Báře se velice stýskalo. Panna Pepinka se rozhodla, že osobně pro Elšku do Prahy dojede. Bára už ji netrpělivě vyhlížela. Když se Elška vrátila vůbec se nezměnila, ale byla zamyšlená a smutná. Bára to na ní hned poznala, tak se jí zeptala, co se stalo. Elška jí vyprávěla o doktorovi Hynkovi, který uzdravil tetu a Elška se do něj zamilovala, ale panna Pepinka jí chtěla provdat za bohatého správce Kiliána Slámu. Barča jí vyprávěla také o svých představách, jak potkala v lese myslivce, když se jí zatoulala kráva a jak se jí tuze líbil. Po vesnici začalo strašit nějaké strašidlo, o kterém nikdo nevěděl, co je zač a farář je uklidňoval, že to žádné strašidlo není. Když šel správce od Elškiných námluv lesem domů, tak potkal strašidlo, které mu řeklo ať už se k Elšce více nepřibližuje. Vesnice nakonec přišla na to, že to byla Bára a za trest jí nechali spát ve staré boudě u hřbitova, kde bylo různé nářadí a kosti. Mysleli si, že jí to naučí strachu. Přišel jí tam hlídat otec i s Lišajem. Okolo šel myslivec, který byl do Báry zamilovaný pomohl jí ven a požádal jí o ruku. Vesnice byla zklamaná, protože si mysleli, jaký to bude trest pro Báru a ona se vrátila ještě statečnější a jako nevěsta. Z města také přišel dopis od Jozífka, ve kterém stálo, jak moc jí miluje.