Husitství

Nepřátelská vojska

Hlavními organizátory boje proti českému revolučnímu hnutí se stali uherský král Zikmund (jemuž šlo především o dědictví po zemřelém bratrovi) a římská církev, která chápala nebezpečí hrozící jí od upevnění revolučního hnutí v Čechách. Církevní výzvy a usilovná činnost krále rozmnožily už v roce 1420 veliké vojsko, složené z křižáků mnoha národností a jazyků. Smíme-li věřit Vavřinci z Březové, shromáždili se u Prahy:

"Čechové a Moravané, Uhři, Charváti, Dalmačtí a

Bulgaři, Valachové, Sikulšťí, Cuni, Jasi, Rusové,

Holí i Slováci, Prušané, Švábi, Turyngenští, Štýrští, Míšenští, Bavorští, Rakušané, Sasíci, Frankové, Franští, Angličané, Brabanští, Vestfálové, Holandové, Šveycaři, Lužičtí, Korytané, Aragonští, Hyšpanové, Poláci a Němci od Reyna a jiní mnozí."

Už z tohoto soupisu je zřejmé, že převahu měla vojska ze zemí sousedících s Čechami, ze zemí německých, z Rakouska, z Uher, ze Slezska a Lužice. Tyto země dodávaly hlavní síly nepříteli v průběhu celého období války proti husitským Čechám.

Křižácké armády byly nástrojem církevní i světské reakce v boji starého feudálního světa proti husitskému hnutí. Nesly všechny znaky feudální roztříštěnosti a třídní výlučnosti a byly proto morálně slabé a neukázněné. Ani veliká početní síla, ani nejmodernější tehdy bojová technika nemohly jim zaručit vítězství v nespravedlivé, panské, utlačovatelské válce, ve které křižáci neúspěchy na bitevním poli nahrazovali zvěrstvy, krutostí a terorem proti bezbrannému lidu. V boji proti jakékoliv soudobé armádě feudálního typu byly by významnou silou, avšak musely podlehnout tam, kde narazily na vojsko nového typu, vojsko, které bojovalo za uskutečnění požadavků prostého lidu.

Spanilé jízdy

Kolem roku 1426 byla síla husitských vojsk tak obrovská, že husité mohli podnikat protiútoky a vést ofenzivní boje na cizích územích. Setkávali se přitom s účinnými sympatiemi lidu, jenž se mnohdy připojoval k husitům za jejich útoků na sídla feudálů a vysokého duchovenstva. Nejednou se husitská vojska vracela ze "spanilých jízd" početnější, než byla při odchodu z Čech. Husité pronikali za svých výprav: na Slovensko

do Uher

do Rakous

do Německa

do Slezska

do Polska

Během tažení na pomoc Polsku proti Řádu německých rytířů se dostali až na pobřeží Baltského moře. Zároveň šířili své myšlenky v manifestech, psaných různými jazyky a rozesílaných daleko široko po střední i západní Evropě. Husitské učení mělo jistě i určitý vliv na lidová hnutí na Slovensku, v Německu, ve Francii a jinde.

Husitská literatura

Historický vývoj české husitské literatury, má své kořeny na počátku 15. století (v době Husova kazatelského působení) a doznívá v tvorbě P. Chelčického a vznikající jednoty bratrské (60.-70. léta 15. století). Nositelem literátního života v tomto období se stalo měšťanstvo a v období největšího revolučního rozmachu lid. Rozvíjela se zejména literatura: 1) směřující k aktuální skutečnosti