Husitství

1422 porážka II. křížové výpravy; poprava Jana Želivského

1423 "Menší Tábor" Jana Žižky

1424 porážka panské jednoty u Malešova; Smrt Jana Žižky

1426 Prokop Holý v čele husitských vojsk; porážka III. křížové výpravy u Ústí nad Labem

1427 porážka IV. křížové výpravy u Tachova; počátek "spanilých jízd"

1429 schůzka se Zikmundem Lucemburským v Bratislavě

1430 Beheimštejnská smlouva

1431 porážka V. křížové výpravy u Domažlic

1433 veřejné slyšení husitů v Basileji; sirotčí výprva na břehu Baltu

1434 30.5. bitva u Lipan; smrt Porkopa Holého; zánik polních vojsk

1436 jihlavská kompaktáta a přijetí Zikmunda Lucemburského za č. krále; odboj Jana Roháče z Dubé

Jak se husité dívali na dobové tendence v církvi, na náboženství a jakou myšlenku nám odkázali

„Podstata Kristova učení je láska. Ne chrámy, ne obřady, ne církev. Pokorné, laskavé, nezapomínající úsilí, aby nebylo bídných, aby mizela se světa bolest a utrpení. Pojďte ke mně všichni, kteří obtížení jste, kteří lačníte a žízníte po spravedlnosti a já vám ulehčím -- praví Ježíš a těmito slovy dává úkol všem. kdož jdou za ním, Ano, nasyť a ukoj žízeň po spravedlnosti a ulehčuj obtíženým!

Středověké křesťanství však odchýlilo se od Krista, zradilo jeho slova. Ohromné stává se jeho bohatství, téměř neomezená byla jeho moc. A v tom zapomnělo na chudého Krista, zapomnělo na jeho přikázání.

S bohatstvím a mocí přichází však mravní zkáza. Církev místo pramenem obrození stává se příčinou pohoršení.“

Při formulaci svých reformních názorů vycházel Hus z feudálního pojetí společnosti, v němž církev byla víceméně synonymem pojmu společenství a jako takové zahrnovalo tři části:

1) obecný lid (ten představoval z hlediska spásy duše bezpečnou skupinu)

2) světští páni (ve vztahu ke spasení jsou méně bezpeční, neboť je ohrožuje pýcha a světská žádostivost)

3) kněží (reprezentují nejlepší část společenství, ale jen pokud správně zastávají své duchovní poslání).

Všichni lidé pak měli následovat životem Krista a poslouchat své nadřízené.

Cílem trojího lidu bylo v Husově učení dosáhnout stavu, kdy každá část společnosti bude důsledně zachovávat své povinnosti a v duchu božího zákona dbát o uplatnění principu spravedlnosti a humanismu. Přitom nepředpokládal nutnost revolučního lidového hnutí. S vírou v „rameno světské“ se obracel k představitelům světské moci, aby zjednali nápravu. Vysvětloval, že panovníci a šlechta mají jen potud faktickou moc, pokud se řídí normami božího zákona. Pokud tak nečiní, ztrácejí moc i vládu a poddaní mají nejen právo, ale i povinnost se jim vzepřít. Rozhodujícím kritériem je přitom rozum. Univerzální moc rozumu, daná výslovně i lidovým vrstvám, jim má sloužit k dosažení vlastní emancipace.