Reformy školství

Kromě důrazu na němčinu byl dbán důraz na praktické předměty. Tím byly hlavně: matematika, zeměpis a přírodní vědy.

Nejen střední školy, ale i univerzity prošly obrovskou změnou. První laičtí (necírkevní) kantoři pronikli na pražskou filosofickou fakultu krátce před zrušením jezuitského řád a zdárně přebývali.

Budoucnost studentů

Výchova a vzdělání studentů mělo za úkol každého ještě pevněji připotat k habsburské monarchii. Hlavním cílem byla výchova k disciplíně až na dalším místě bylo pozdvihnutí lidského ducha. Protože se postupně uvolňoval feudální stavovský systém, bylo potřeba dát společenskou jistotu všem. Poroto bylo snahou vychovat úředníky, důstojníky dělníky a obchodníky. Základní myšlenka, kterou se následně Josef II. Snažil prosadit byla: „Cílem škol je připravit zdatný materiál pro státní službu“

Postavení kantorů ve společnosti

Postavení učitele nebývalo nikdy stejné na všech školách – venkovských a městských, natož na vyšších církevních gymnáziích a univerzitách. Pokud o vzdělání mládeže pečovali duchovní, světští kněží nebo řeholníci a řeholnice, záviselo jejich zabezpečení a celkové životní podmínky na církevních institucích. Prestiž těchto učitelů opírajících se o vliv církve byla značná. Před zavedením všeobecné školní povinnosti za Marie Terezie zabezpečovala církev personálně, obsahově, organizačně i finančně také městské a venkovské školy.

V těchto školách se uplatňovali rovněž světští kantoři, kterým se ovšem často nežilo snadno. Obávali se mnohdy jak církevních představených a světské vrchnosti, tak samotných žáků a jejich rodičů. Ti neváhali v případě nespokojenosti se vzdělávacími postupy a jejich výsledky učitele „ukáznit“ výpraskem.

Život kantora

Životní podmínky učitelů, zejména pomocných, zůstávaly po desetiletí natolik tíživé, že si úřady nemohly dovolit příliš zvyšovat kvalifikační požadavky. Vedle katolické víry, mravní zachovalosti a tělesné síly se vyžadovaly poměrně důsledně hudební znalosti, aby učitel dokázal připravit děti pro kostelní sbor. Výuku hry na hudební nástroje oceňovali i rodiče, kteří věděli, že šumařením si lze přilepšit k živobytí. Vedlejší výdělky byly pro zabezpečení většiny pedagogů velmi důležité, vždyť často představovaly větší část jejich příjmů. Místo v té které škole se proto posuzovalo nejen podle platu v penězích a naturáliích za plnění školských povinností, ale také z hlediska možného přivýdělku.

Každý kantor měl svého pomocníka, toho si mohl vybrat, musel ho ale zároveň ze svého platu živit.

Právě pomocníci na tom finančně byli zdaleka nejhůř. Někdy se dlouhá léta museli spokojit s bezplatnou službou, vylepšenou pouze přivýdělky. To byla například výpomoc v kostele, soukromá výuka v rodinách, kde rodiče nechtěli své děti posílat do školy, nebo využívali svých hudebních znalostí. Vyhrávali na pohřbech, svatbách, či oslavách. Tato činnost jim ale byla úředně zakázána, protože fušovali do řemesla muzikantům, kteří je ochotně na úřadech udávali. Mezi další zákazy patřily i písařské služby.