Reformy školství

Větší a bohatší školy si mohly dovolit školní knihovnu. Ve skladech školních knih se dokonce vydávají učebnice.

Při tomto obrovském nárůstu škol nestačili kantoři. Většinou nebyli dostatečně vzdělaní a tak si každý musel udělat tzv praeparandu. Tedy přípravný a vzdělávací kurz. Podle typu školy, na které chtěli učit, měl kurz příslušnou délku. Těmito kroky se postupně utváří učitelský stav a dochází k profesionalizaci učitelů.

Důležité je také zmínit že se značně změnil i styl výuky. V dosavadní praxi všech kantorů převažovala výuka individuální, nyní by to ale rozhodně nebylo ekonomicky efektivní. Učitelé se tak museli na svou výuku připravit jinak. Tomu měla sloužit Methodní kniha, kterou sepsal sám autor školské reformy Ignác Felbiger. Kniha vyšla již v roce 1775 v němčině, o dva roky později pak vyšlo její německo-české vydání. Byla v mnohém poznamenána myšlenkami J.A.Komenského. Felbiger učitelům tak zdůrazňoval nejen hromadné vyučování ve třídách, ale i metodický postup od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému, velký význam přikládal společnému čtení z učebnice, oceňoval přednášku (výklad) učitele a následný rozhovor s žáky o předneseném učivu

Výuka

Základem reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a vesnicích měly být zřizovány jedno- nebo dvoutřídní školy triviální (podle tří základních předmětů, takzvaného trivia: čtení, psaní a počtů), ve větších městech to měly být trojtřídní školy hlavní, rozšiřující znalosti z triviálních škol, a v Praze a Brně školy normální, dovršující obecné vzdělání. Normální školy, byly školy vyskytující se v každé provincii. Naopak k tomu se ale počet gymnázií raoidně snížil skoro na polovinu a zůstala jen ta nejlepší.

Děvčata měla po zavedení školního řádu možnost školu navštěvovat, nicméně začaly chodit až v roce 1780. Bylo pro ně určeno triviální vzdělání, kdy měly společné třídy s chlapci. Gymnázia byla pak už záležitostí pouze chlapeckou. Pro děvčata byla postupem času zakládána i specializované školy zaměřující se výhradně na hospodářskou činnost, hru na klavír či vyšívání.

V triviálních školách byla látka vykládána v jazyce, který byl společným většině studentů. V Čechách a na Moravě se tak vyučovalo povětšinou česky, ve Slezsku však většinou bylo německy mluvící obyvatelstvo a tak výuka probíhala v němčině. Na středních školách, kam se dostali ty šikovnější a bystřejší studenti, bylo vyučováno německy, a nebo ještě ze starých dob latinsky. Němčina ale pronikala značně do života studentů. Nebyla to snaha o násilnou germanizaci, nýbrž o ustanovení jednotného jazyka. Němčina měla totiž největší naději stát se univerzální řečí v administrativě, armádě a vnitřní ekonomice takto nesourodého paství. Němčina byla tehdy oficiálním zemským jazykem. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.