TISKOVÉ TECHNIKY

MATURITNÍ OTÁZKA ČÍSLO 21

TISKOVÉ TECHNIKY – TISK Z VÝŠKY, HLOUBKY, PLOCHY, FORMY TISKU Z 19. STOLETÍ

Tiskové techniky

V průběhu staletí se objevily tři principy tisku: tisk z výšky, tisk z hloubky a tisk z plochy, které se rozvinuly do mnoha podob a forem, ale podstata zůstala vždy stejná. V této kapitole budeme sledovat vývoj tisku jako takového (textu) a jeho doprovodných ilustračních technik. Pomineme umělecké výtvarné techniky, kterých je celá řada, avšak nikdy nevystoupily z oblasti umění do zóny výroby knih, tedy neuplatnily se jakožto techniky reprodukční.

Princip tisku z výšky je nejstarší technikou přenosu barvy z tiskové desky nebo formy na papír: tisková deska se na vyvýšených místech jako u obyčejného razítka potřísní barvou (nevyvýšená místa jsou barvy prosta) a barva se z ní pod tlakem přenese na papír nebo jinou látku. U tisku z hloubky jsou tisknoucí místa naopak v tiskové desce vyhloubena. Nejmladší technika tisku z plochy je založena na principu odpudivosti mastné barvy a vody. Samozřejmě, že v poslední době se objevuje celá řada zcela nových tiskových technik, ale protože jejich kvality zatím nemohl prověřit nejlepší soudce - čas, nebude o nich v této knize, zabývající se historií, nikoliv novými trendy, pojednáno.

Tisk z výšky

Tato technika je stejně stará jako tisk sám. Již v pravěku se pomocí razidel znázorňovaly jednoduché tvary do hlíny nebo na oděv. Za předstupeň tisku můžeme považovat některé nápisy na hliněných cihlách v Mezopotámii 3. a 2. tisíciletí před Kristem, které byly provedeny razidly bez barvy. Ve středověku v Evropě následoval deskotisk. Největšího pokroku se tisk z výšky (a vlastně tiskařské umění jako takové) dočkal v 15. století zásluhou Johanna Gutenberga a jeho knihtisku (viz kapitola Vynález knihtisku). Flexografie neboli gumotisk se vyvinul v průběhu dvacátého století. Je to tisk z pružných reliéfních válců, využívaný hlavně pro výrobu masových jedno-i vícebarevných publikací, formulářů a obalových materiálů. Tisk z výšky se rozvinul do mnoha podob, zejména doprovodných ilustračních technik (tisk obrázků), vždy však zůstal zachován princip, kdy tisknou reliéfní, vystouplé plochy povrchu tiskové formy nebo desky. Dřevořez jako ilustrační technika vznikl z deskotisku. Do povrchu dřevěné, dosti masivní destičky, uříznuté podélně po vláknech stromu, se nožíkem vyřezává obrázek. Je to jakýsi dřevěný štoček, u něhož se netisknoucí místa vyřezáním odstraní. Dřevoryt neboli xylografie je vynález Angličana Thomase Bewicka z konce 18. století. Od dřevořezu se liší tím, že se zhotovuje z tvrdého, zimostrázového nebo hruškového dřeva řezaného napříč vláknem kmenu stromu a nikoliv pomocí nožíků, ale speciálních rýtek. Odtud tedy slovo dřevoryt. Dřevoryt se v 19. století stal vedle litografie hlavní ilustrační technikou, světoznámé jsou např. ilustrace k verneovkám, otiskované i u nás. Krátce po vynálezu fotografie vznikla fotoxylografie, jakýsi přechodový stupeň k autotypii, technice, při níž se fotograficky rozloží tónové stínované obrazy (plochy různé světlosti) hustou černou sítí na skle, na body různé velikosti, tvaru a hustoty. Takto vzniklý černobílý obraz se reprodukuje. Tato technika na samém konci 19. a především na začátku 20. století zcela vytlačila dřevoryt a částečně i litografii. Všechny zmíněné ilustrační techniky se dnes pěstují už pouze jako umělecké disciplíny, nikoliv jako reprodukční techniky.