TISKOVÉ TECHNIKY

Tisk z hloubky

Tisk z hloubky je technika známá od 15. století díky jejímu prvnímu zástupci - mědirytu neboli chalkografii. Tiskovou formou je měděná destička, do jejíhož povrchu rytec pomocí ocelových rydel zahloubil obraz z jemných čar. Do těchto čar, které tvoří zrcadlově převrácený obraz, se vetře barva, její přebytek se z povrchu netisknoucích míst setře a pomocí válcového lisu se snímají tisky. U mědirytu je na rozdíl od tisku z výšky kresba zahloubena pod povrch tiskové desky. Tento princip, kdy tisknou zahloubená místa desky nebo formy, je zachován u všech technik tisku z hloubky. Mědirytové ilustrace se prosadily zejména v baroku, přestože se musely tisknout samostatně, odděleně od vlastní knihy, neboť nelze spojit do jedné tiskové formy text tištěný z výšky a ilustrace tištěné z hloubky. Největšího rozmachu dosáhl tisk z hloubky zásluhou rodáka z Hostinného, Čecha Karla Klíče. Ten se po dlouhou dobu snažil získat dokonalou reprodukci použitím fotografie a citlivých vrstev. Tisková deska byla z mědi, leptacím roztokem chlorid železitý a citlivou vrstvou želatina se solemi chrómu. Teprve náhoda a vytrvalost pomohla Klíčovi dojít ke zdárnému konci. Na Silvestra 1877 dělal pokusy s měděnou destičkou: vhodil ji do zásuvky, kde se na ní usadil zvířený asfaltový prášek, který utvořil stejnoměrnou vrstvu. Klíč si toho všiml, zkusil destičku nahřát a do takto vytvořené souvislé asfaltové vrstvy přes želatinu zaleptal vykopírovaný obraz do mědi. Ráno na Nový rok 1878 mu tiskař zhotovil velmi zdařilý otisk. Tak se tedy zrodila heliogravura, technika ručního tisku z hloubky, kterou Klíč propracoval a zdokonalil v Anglii do podoby strojního hlubotisku. Asfaltovou vrstvu nahradil rozdělením tiskové plochy na rastr. Zavedl tisk z válců se stíracím nožem – na válci je zaleptáním opatřeno velké množství zahloubených buněk. Válec se ponoří do řídké barvy, stírací nůž setře barvu a ta, která ulpí v zahloubených ploškách, tiskne. Temná místa vyleptá chlorid železitý hlouběji, světlá mírněji. Hlubotisk se stal na dlouhou dobu významnou technikou, která se uplatnila nejdříve při tisku uměleckých monografií, později obrázkových časopisů a katalogů.

Tisk z plochy

U tisku z plochy jsou jak tisknoucí, tak i netisknoucí místa na tiskové desce v jedné rovině, ve stejné ploše i výšce. Toho, aby se barva dostala pouze na místa která mají tisknout, je docíleno díky odpudivosti mastné barvy s vodou nebo s jinými látkami. Vynálezcem prvního zástupce tohoto principu, kamenotisku, neboli litografie, a vlastně tisku z plochy jako takového je pražský rodák, Němec Alois Senefelder. I jemu, právě tak jako Klíčovi, pomohla kromě usilovné práce a píle náhoda. Rychle si potřeboval zaznamenat počet kusů prádla, jež dával pradleně. Neměl však papír ani pero, proto si potřebné údaje zaznamenal na hladký kámen směsí vosku, mýdla a sazí, která mu zbyla z předchozích neúspěšných pokusů o reprodukci předlohy na papír. Později, když údaje z tohoto improvizovaného bloku přepisoval na papír, napadlo jej kámen oleptat tak, aby nápis vytvořil reliéf, jako je tomu u knihtisku.