KNIŽNÍ KULTURA STAROVĚKU
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
MATURITNÍ OTÁZKA ČÍSLO 26
KNIŽNÍ KULTURA STAROVĚKU (POPIS STAROVĚKÉ KNIHY, PSACÍ LÁTKY POTŘEBY, KNIHOVNY A KNIŽNÍ OBCHOD)
Knižní kultura starověku
V kapitole nazvané starověk se omezíme převážně na antický svět, odkud pochází nejvíce zpráv o tom, jaká byla tehdejší knižní kultura. Samozřejmě, že knihy existovaly i v ostatním starověkém světě, ale informace jsou pouze kusé, takže i nám nezbývá než podat velmi strohý výklad z jiných oblastí než je antické Řecko a Řím. Téma bude rozděleno do třech oddílů, první z nich se zmíní o antické knize jako takové, druhý o (nejen) antických knihovnách a třetí o knižním obchodě převážně v římském impériu.
Kniha ve starověku
Již v nejstarších dobách antické civilizace a literatury máme písemné doklady o podobě záznamu textu. Nejstarší zmínka o skladné psací desce je z pověsti o Bellerofontovi, součásti VI. zpěvu Homérovy Iliady, tedy ze samých počátků antického písemnictví. Psaní na dřevěné destičky je pravděpodobně původní řecký vynález, přestože i jiné národy dřevěné destičky používaly, obzvláště národy semitské. Nabízí se tedy paralela, že Řekové spolu se semitským fénickým písmem převzali i tuto psací látku; není tomu ale tak. Dřevěné desky se používaly současně s papyrem. Nejdříve hlavně k vyučovacím účelům, k účelům literárním už podstatně méně. Římané v časech, než se seznámili s papyrem neřkuli s pergamenem, používali coby psací látku lýčí nebo plátno, což dokazuje název libri lintei (lýčené knihy), do kterých zaznamenávali důležité události. Postupem času Řekové začali vedle desek dřevěných používat i desky voskové. Ty měly mnohonásobné použití.Užívaly se k zapisování soukromých listin, účtů, konceptů, poznámek a dalších záznamů krátkodobého charakteru. Jako psacího nástroje se užívalo pisadla z kovu nebo slonoviny. Pokud se využilo více desek najednou, byl pro tyto účely vyroben rámeček ze dřeva nebo slonoviny, který byl nad plochou desky vyvýšen, aby se písmo neporušilo nebo desky neslepily. Římané přejali tento vynález od Řeků a užívali ho až do konce starověku. Nejbohatší občané měli k vytváření a psaní desek zvlášť vyškolené otroky; můžeme tedy hovořit o specializovaných písařích.
Jak v Řecku, tak i v Římě se k literárním účelům používal převážně papyrus, pěstovaný jako kulturní rostlina v deltě Nilu. Doložitelné zprávy hovoří o tom, že Řekové egyptský papyrus používali už od 8.stol. př. n. l. Když se s využíváním papyru jako psací látky skončilo, přestal se v nilské deltě vyskytovat a dnes ho najdeme pouze jako divoce rostoucí rostlinu v Etiopii.
Nejucelenější zprávu o tom, jak se psací látka - charta - z papyru vyráběla, nám přináší Plinius Starší ve 13. knize Přírodopisu (Historia naturalis). Plinius uvádí, že životnost papyrových svitků byla sto let, než došlo k jejich zkáze, knihy 200 let staré patřily ke vzácnostem.