KNIŽNÍ KULTURA STAROVĚKU

Významným mezníkem v dějinách knihoven a knižní kultury vůbec je založení Alexandrie roku 332 př. n. l. Alexandrem III. Velikým. Město se stalo sídlem ptolemaiovců a díky jejich velkorysé podpoře také centrem kulturního a vědeckého života helénistického světa. Založili zde Múseion (dům múz) a dvě knihovny v Brucheiu a Serapeiu, které obsahovaly 700 000 svitků ( cca srovnatelné se 40 000 svazky) a 200 000 svitků. Při obléhání Alexandrie Caesarem lehly všechny literární poklady popelem zároveň s mnoha budovami v okolí přístavu. Knihovna byla obnovena, ale ve své původní slávě se zaskvěla teprve za dob Augustových, když byla umístěna ve velikém chrámu vedle Múseionu, jakési akademie starověku, které Augustus potvrdil a posléze ještě zvýšil dotaci, z níž byli odměňováni učenci a literáti. I tato knihovna vzala za své - byla zničena úmyslně na podnět řeckého biskupa Theofana.

V souvislosti s alexandrijskou knihovnou je třeba zmínit ještě jednu významnou

knihovnu téže doby, a to knihovnu pergamskou, která má se svojí slavnější alexandrijskou konkurentkou několik vazeb. Když po Caesarově obléhání knihovna shořela, snažil se Antonius nahradit ztrátu tím, že tehdejší egyptské panovnici Kleopatře daroval rozsáhlou knihovnu nacházející se v centru pergamského království. Pergamon tehdy s Alexandrií soutěžil jak na poli obchodním, tak i kulturním. Boj se projevoval především jako závody v rozsáhlosti knihovních fondů. Ani v překypující bohatosti umělecké výzdoby si obě města nezadala. Nicméně pergamská knihovna zůstávala ve stínu své proslulejší sokyně.

Knihovnu sestávající ze svitků převážně vědecké odborné literatury vlastnil řecký matematik Euklides ve 3. století před Kristem. Založení Alexandrijské knihovny mělo právě na toto období příznivý vliv, který se projevil zakládáním biblioték na více řeckých místech. O tom máme zmínky především ze zpráv o římských výbojích. Roku 168 př. n. l. přivezl Paullus Lucius Aemilius do Říma knihovnu makedonských králů poté, co porazil jednoho z nich, makedonského krále Persea. O 82 let později ukořistil Cornelius Lucius Sulla v Aténách knihovnu malíře Apellikona a Lucius Licinius Lucullus, proslulý svými hostinami (lukulské hody) přivezl do Říma knihovnu pontskou. Všechny tyto knihovny i zatím nepočetné sbírky literatury římské byly dosud sbírkami soukromými, nebo jinak neveřejnými. A to až do doby, než Gaius Asinius Pollio, řečník, historik, politik a propagátor literárních novinek založil v atriu bohyně Svobody na kopci Aventinu první veřejnou knihovnu v Římě a vlastně první veřejnou knihovnu vůbec. Další veřejné knihovny založil sám císař Augustus. Tohoto příkladu následovali jeho nástupci, například císař Trajanus založil pověstnou bibliothecu Ulpia, kde byly knihy uchovány v číslovaných skříních, takže již v samém počátku knihovnictví máme doklady o “systematickém” řazení a uspořádání knihovního fondu. Ve 4. století n. l., tedy 400 let po založení knihovny Pollionem, je dle zmínek Publia Victora v Římě 28 veřejných knihoven a nespočet soukromých. V tomto období se objevuje nový fenomén, který mnohde přetrvává až do dnešních dnů. Totiž fakt, že vlastnit knihovnu patřilo k dobrému tónu doby, byť některé sloužily pouze jako ozdoba zdí. Už tehdy existovali snobové. Ať už byly úmysly k zakládání knihoven jakékoliv, faktem zůstává, že během stěhování národů ve 4. –6. století se všechny knihovny ztratily v propadlišti dějin, knihy, které se zachovaly většinou díky středověkým klášterům, tvořily pouhá torza starověkých knihovních fondů.