KNIŽNÍ KULTURA STAROVĚKU

I z tohoto důvodu máme jen kusé zprávy o vzhledu knihoven, nicméně určitou představu si lze učinit především díky zachovalé knihovní síni, která byla s mnoha dalšími budovami, památkami a bohužel i lidskými obětmi pohřbena a dokonale zachována pod vrstvou popílku z vybuchlého Vesuvu. K tomuto neštěstí došlo v roce 79 n .l.v Pompejích.

Knihovní síň obsahovala přibližně 1700 papyrových svitků, které stály nebo ležely ve skříních zvaných armaria, umístěných u zdí i uprostřed místnosti; oddělené byly přihrádkami řečenými loculamenta. Knihovny byly vybaveny dle zámožnosti majitele. Veřejné knihovny, které sloužily zároveň jako čítárny, byly v budovách, kde byl dostatek denního světla, což nebylo ve starověké architektuře zcela běžným standardem. Většina veřejných knihoven byla umístěna ve výstavných chrámech, mnohdy pro tyto účely postavených, a jejich průčelí bývalo zdobeno podobiznami významných osobností. Zakladatelem této tradice byl Asinius Pollio, který první veřejnou knihovnu nechal vyzdobit podobiznou slavného polyhistora Varrona. Ještě v 19. století se s tímto zvykem můžeme setkat na budovách muzeí a knihoven u nás i v celém světě.

Zároveň se vznikem veřejných knihoven bylo potřeba profesionální správy těchto institucí. Tak vznikla profese knihovnická, jež s rozpadem západořímské říše opět na nějaký čas zanikla a byla obnovena ve středověku.

Antický knižní obchod

Rozšiřování knih ve starověku se dělo dvojím způsobem: buď soukromými opisy, a nebo prostřednictvím knihkupeckého trhu. S knihami se obchodovalo dlouho před založením římského impéria. Knihkupeckou živnost nepříliš velkého rozsahu a významu provozovali Egypťané, Hebrejci i Féničané; o této činnosti však existuje jen velmi málo zpráv. K většímu rozmachu knihkupeckého trhu dochází po založení Alexandrijské knihovny v Egyptě.

Rozšiřování knih soukromými opisy byla jakási alternativa k profesionálnímu knižnímu trhu, který se teprve vytvářel. Soukromé opisy se uplatňují zejména z těchto důvodů a na těchto místech: -v době předalexandrijské kdy bylo knihkupců a nakladatelů málo, -dále na odlehlých místech, zejména v provinciích -u spisů, které nebyly tolik běžné (dnešní terminologií řečeno nekomerční tituly),knihkupci o ně neměli zájem), -nemajetné kruhy si obstarávaly literaturu tímto způsobem, jelikož přes knihkupce vyšlo pořízení literárního díla vždy o něco dráž, na konci starověku, kdy začínal knihkupecký obchod upadat a někdy nebyla jiná cesta, jak se k literatuře dostat, našly soukromé opisy uplatnění.

Někdy se také stávalo, že autor odmítl, aby jeho dílo bylo šířeno prostřednictvím knihkupců, ale pouze přes přátele a známé. Jakmile však dal jednou rukopis z ruky, mohli ho knihkupci a nakladatelé opisovat a prodávat dle libosti vzhledem k absenci autorského práva, takže dílo se šířilo prostřednictvím soukromých opisů pouze po omezenou dobu, a pokud bylo na trhu žádaným zbožím, obchodovali s ním knihkupci i proti vůli autorů. Zrovna tak tomu bylo i u soukromých opisů, kde měl autor pramalou šanci ovlivnit šíření svých děl. Názor autorů na rozšiřování svých spisů byl různý a závisel povětšinou na individuálním přesvědčení tvůrce. Nicméně v dobách, kdy knihkupecký trh vzkvétal, byli literáti svolní s tím, aby se jejich díla prodávala v knihkupectvích, protože jim to dávalo alespoň jakousi naději na honorář, kdežto při soukromém opisování se takřka nikdy řádné odměny nedočkali. Navíc soukromé opisy trpěly nedostatkem přesných norem, byly vystaveny známkám nahodilosti a individuálnosti. Čím vícekrát bylo dílo opisováno, tím větší byla pravděpodobnost četnějšího počtu chyb. Knihkupecké opisy měly ustálenější formu, protože praxe písařů se měnila jen pozvolna, nicméně kvalita byla i zde mnohdy sporná. Navíc mnoho soukromých opisovačů se snažilo napodobovat formu děl produkovaných profesionálními nakladateli, čímž se hranice mezi oběma způsoby mnohdy zcela setřely.