KNIŽNÍ KULTURA STAROVĚKU

O tom, jak vznikala literatura, máme svědectví od Cicerona a Horatia, kteří shodně vypovídají, že k prvním pokusům a nehotovým námětům se používalo voskových destiček, které umožňovaly snadné změny textu. Náčrty a předběžné verze psali na pergamen, protože text bylo možné ještě vyškrábat a napsat znova. Definitivní podobu díla přepsali na papyrus. Tak tomu bylo alespoň za dob Ciceronových a Horatiových, později, v první polovině 1. století n. l. nám básník Martialis dosvědčuje existenci pergamenových kodexů, i když ještě ve druhé polovině 1. století jsou prý obdivovanými výjimkami. I v této době se veřejné listiny i literární díla (už i nastupující literatura křesťanská) zaznamenávala na papyrus. Postupně opouštěla podobu poněkud nepraktických svitků a dostávala formu papyrového kodexu. Přibližně mezi 4. a 5. stoletím začal masivně nastupovat jako psací látka pro záznam literárních děl pergamenový kodex, aby zcela vytlačil papyrus. Nejdříve ho začali pro svou literaturu používat křesťané, později se uplatnil i v písemnictví dalších kultur.

Jakmile se začalo psát na pergamen, což byla látka podstatně dražší než papyrus, opisovala se jen díla cenná či z určitých důvodů potřebná. Proto do dnešních dob zůstal pouhý zlomek z antické literatury – díla, která nikdo nepřepsal na pergamen, se vzhledem k omezené trvanlivosti papyru do dnešních dnů nedochovala. Navíc, jak se zdá, se díla přepisovala nedbale, do jednoho kodexu se dostaly spisy různých autorů příbuzného obsahu. Proto je do dnešních dob autorství mnoha literárních děl sporné nebo neznámé. Vzhledem k tomu, že trvanlivost papyru je zhruba 100 let a nejstarší dochovaná díla se datují až do 8. století př. n. l., je zřejmé, že je bylo třeba desetkrát i vícekrát opsat na papyrus, než dostala podobu, která se mohla dochovat do dnešních dnů Jen díky tomu si dnes můžeme přečíst klasická starověká díla. Myšlenka opisovat na pergamen měla i ryze praktický základ, například Homérova Íllias a Odyssea o 28 000 verších byla zaznamenána na 40 svitků, ale později se vešla do jediného pergamenového kodexu.

Starověké knihovny

V části věnované knihovnám se zaměříme především na antiku, ale několik zmínek bude i o knihovnách, které se do antické kultury nezahrnují.

Snaha zakládat knihovny je patrná již od nejstarších dob, takřka souběžně se vznikem prvních písemných dokumentů. Pravděpodobně nejstarší knihovnou v dějinách lidstva je Aššurbanipalova knihovna. Aššurbanipal byl asyrský král, který uměl číst i psát klínovým písmem. Knihovna, kterou založil v paláci v Ninive v 7. století př .n. l., čítala více než 25 000 hliněných destiček se záznamy v klínovém písmu, mimo jiné i Epos o Gilgamešovi.

O něco později, přesněji ze 6. století př. n. l. k nám doléhají zprávy o dvou panovnických knihovnách. Jak Polykrates, tak i Peisistratos, první tyran na ostrově Samu, druhý v Athénách, měli rozsáhlé knihovny sestávající z dřevěných destiček. V 5. století př.n.l. nashromáždil velký počet knih řecký dramatik Euripides, tentokrát na papyrových svitcích.