KNIŽNÍ KULTURA STAROVĚKU

Vlastní knihkupecký trh vzniká v Řecku ve 4. století před n. l., tedy za časů Platónových, kdy se prodávají především díla básníků a filosofů. Ještě neexistují opravdová, “kamenná” knihkupectví, ale svitky se prodávají na veřejných prostranstvích, např. v divadelní orchestře v Athénách. Po založení knihovny v Alexandrii stoupá záliba v literatuře a dochází i k rozmachu knihkupecké a nakladatelské činnosti. Obě činnosti jsou v té době a po celý starověk nerozlučně spojeny. Osoba knihkupce je zároveň i osobou nakladatele a naopak. Dokonce se už v této době objevují první plagiáty a falzifikáty, mnoho děl je vydáváno za výtvory slavných spisovatelů, aby byl podpořen jejich prodej a komerční úspěch.

Do Říma přešla knihkupecká a nakladatelská živnost z Řecka okolo 1. století př. n. l., ještě dříve však máme svědectví o tom, že existovali profesionální opisovači knih, kteří pracovali na zakázku a byli často využíváni. Opisovali především díla starších římských autorů, která si nechali po přepsání opravit od gramatiků. Je to jev, který o mnoho let i století předběhl dobu – totiž jakýsi předchůdce novodobých korektur. Nakladatelský a knihkupecký stav se rozvíjel zpočátku jenom pozvolna, o čemž vypovídají i dobová svědectví zvláště tří autorů: Martiala, Cicerona a Galena. Všichni mají ještě stále poněkud zdrženlivý vztah ke knihkupcům především kvůli tomu, že stále není zákonem chráněno autorské právo. Nicméně uvědomují si, že pokud chtějí dosáhnout publicity a širokého veřejného ohlasu, nemohou se spoléhat pouze na soukromé opisy. Například Cicero věnoval na uveřejnění svých knih mnoho prostředků, protože již tehdy mu bylo jasné, že vedle rétoriky mu může dopomoci k politické kariéře publikační činnost.

Bohatí Římané používali k opisování knih otroky, pro tuto činnost vzdělané a vyškolené. Opisovali povětšinou díla, jejímž autorem byl jejich majitel nebo jeho přátelé, ostatní spisy pak získali výměnou od lidí, kteří provozovali podobnou činnost.

Titus Pomponius Atticus ( 109 př. n. l. – 32 př. n. l.) je skutečně prvním nakladatelem a knihkupcem v pravém slova smyslu a dá se považovat za zakladatele nakladatelské profese. Činnost provozoval ve velkém, měl více než 100 otroků, kteří podle jeho návodů pořizovali dobré a kvalitní opisy. Atticus sice nebyl ani první, ani jediný knihkupec své doby, ale byl to právě on, kdo nejlépe propracoval vydavatelskou činnost a položil základy k organizovanému knižnímu trhu. Jeho zájem byl nejen obchodní, ale i vědecký a literární. Sám byl totiž literárně činný. K jeho stěžejním pracem patří chronologicky uspořádané pojednání o světových a zvláště římských dějinách Liber annalis (Kronika).

Právě v této době, tedy v 1. stol. př. n. l. se knihkupecký obchod stává živností, povoláním. V Římě se usadilo mnoho Attikových propuštěnců, kteří se sami prosazují jako nakladatelé a knihkupci.