KNIŽNÍ KULTURA STAROVĚKU

Pěstování a výroba papyru byl výnosný obchod, dokonce výnosný natolik, že nad ním držel kontrolu stát a plantáže a výrobny pouze pronajímal soukromým podnikatelům. Chartopolae, tedy dnešní terminologií řečeno maloobchodní prodejci papyru, byli pod přísným dozorem státu ohledně stanovování a dodržování cen.

Příjmy z tohoto odvětví byly natolik značné, že se z úst císaře Firma ve 3. stol. po n.l. dozvídáme, že z jeho výnosů lze vydržovat celou armádu. Za Diokleciána už výrobu i prodej papyru držel stát pevně ve svých rukou a nepřenechával ani část zisku soukromníkům.

Jak se zdá, cena charty nebyla příliš nízká, i když kolísala podle doby, například v období zhruba 4. – 7. století n.l. se stal papyrus dobře dostupný všem. To mohlo být způsobeno jeho nižší cenou, zapříčiněnou dobrou úrodou šáchoru, a nebo obecně větším blahobytem a materiálním dostatkem. Pokud bychom srovnali cenu vlastního papyru s celkovou cenou svitku, na němž bylo zaznamenáno literární dílo, dojdeme k nečekanému závěru: hodnota papyru činila jednu třetinu až jednu polovinu z celkové ceny volumenu, což je vzhledem k dnešnímu stavu věcí, kdy cena papíru činí pouze cca 10% celkové ceny knihy, překvapující nepoměr.

Kniha napsaná na svitku se označovala jako volumen nebo rotulus. Jeho úprava se odvíjela podle hodnoty díla na něm zaznamenávaném a především podle toho, komu byl určen. Podle Catulla i Ovidia se spodní strana papyru potírala cedrovým olejem k ochraně proti molům a knižním červům, horní a dolní konec se připevňoval k hůlce stejné šíře, která mohla být zdobena slonovinou nebo zlatem. Psalo se pouze po jedné straně (nedůležitá sdělení nebo dětská cvičení se vzhledem k nedostatku zaznamenávala po obou stranách) do sloupců 4-6 palců širokých, ohraničených zpravidla červenými čarami. Ilustrace se omezovaly pouze na podobizny autora. Jako psací potřeby se většinou užívalo seříznuté třtiny, která se namáčela do inkoustu, povětšinou vyrobeného ze sazí a klovatiny. Pokud se z volumenu četlo na veřejných shromážděních, držel se horní okraj v pravé ruce, do níž se svinoval již přečtený text, levá ruka zase rozvinovala tu část, která na přečtení teprve čekala. Ještě dříve než se charta začala používat k literárním účelům, sloužila k nejrůznějším soukromým záznamům – účtům, poznámkám, výpiskům, ke kratším písemnostem, u nichž se nepředpokládalo časté použití, ale měly spíše archivní charakter. U takových záznamů jejich tvůrci nedodržovali většinou jakoukoliv grafickou úpravu, ani je nezdobili.

Pergamen, který přišel nejprve do Řecka a později i do Říma z Malé Asie, se dlouhou dobu užíval pouze k zaznamenávání věcích soukromých. Teprve okolo 3. století n. l. se i literární díla začala objevovat rovněž na pergamenu souběžně s papyrem. Složením několika dvoulistů do sebe vznikl pergamenový kodex – římský vynález, vnějším vzhledem a tvarem předchůdce dnešní podoby knihy, který postupem času zcela vytlačil používání volumenu. Ještě před počátkem letopočtu se do kodexů zaznamenávaly pouze zcela soukromé zápisy. V praktickém životě nahradil dřevěné desky – byl stejně trvanlivý, ale daleko praktičtější. Rozsáhlý přechod od dřeva ke koženým listům nastal v 1. století n.l., když se začaly používat nejdříve pro obchodní styk, později pro soudní a právnické záznamy.