Dobrodružství Huckleberryho Finna_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Mark Twain

Dobrodružství Huckleberryho Finna

Výňatek

Umělecký text

Co vám mám dlouho povídat, táta byl za chvíli zase čilý jako ryba a začal soudce Thatchera honit po soudech, aby vydal ty peníze, a začal honit také mne, protože jsem nepřestal chodit do školy. Dvakrát mě nachytal a zbil mě, ale já chodil do školy dál a většinou jsem tátovi proběhl pod rukama nebo jsem mu utekl. Předtím jsem o školu moc nestál, ale teď jsem tam chodit chtěl, patrně tátovi na zlost. Pokud jde o soud, byla to věc na dlouhé lokte. Vypadalo to, jako by se jim vůbec nechtělo začít; a tak jsem si občas od soudce Thatchera vypůjčil dva tři dolary pro tátu, abych si ušetřil bití. Když táta dostal peníze, pokaždé se opil; a pokaždé když se opil, ztropil po městě výtržnost, a pokaždé když ztropil výtržnost, byl zavřený. Byl už takový a tenhle koloběh byl načisto v jeho slohu.

Potom si navykl potloukat se příliš mnoho kolem vdovina domu, a tak mu vdova nakonec řekla, že nepřestane-li kolem domu špehovat, že mu udělá nepříjemnosti. Dovedete si představit, jak tím tátu dopálila? Říkal, že jí ukáže, kdo je pánem Hucka Finna. A tak si na mne jednoho dne na jaře počíhal, chytil mě a odvezl mě na loďce nějakých pět kilometrů proti proudu; přistál na illinoiském břehu v místech, kde je zalesněný a kde nejsou žádné domy; ale byla tam stará chata, srub, který byste v hustém lese nenašli, kdybyste o něm nevěděli.

Tam se táta usadil a tam mě držel a nikdy se mi nenaskytla příležitost utéct. V té staré chatě jsme bydleli a táta na noc vždycky zamykal dveře a klíč si dával pod hlavu. Táta měl pušku, kterou patrně ukradl; chytali jsme ryby a stříleli zvěř a z toho jsme byli živi. Co chvíli mě táta zamykal a chodil po proudu dolů těch pět kilometrů k přívozu, kde byl obchod. Tam vyměňoval ryby a zvěřinu za kořalku. Pití si nosil domů, opíjel se a lebedil si a tloukl mě. Vdova začas přišla na to, kde jsem, a poslala nějakého muže, aby se pokusil zmocnit se mě. Ale táta ho zahnal flintou a potom jsem si zvykl na chatu i na ten život a všecko se mi líbilo – až na to bití.

Byl to život líný a náramný; mohl jsem se na celý den pohodlně povalovat, kouřit a chytat ryby a nikde žádné knížky a žádné učení. Tak utekly dva tři měsíce. Z šatů byly jen špinavé hadry a cáry a nechápal jsem, jak se mi kdysi mohlo tak líbit u vdovy, kde se člověk musil mýt a jíst z talíře a česat se a chodit v pravidelnou dobu spat a v pravidelnou dobu vstávat a kde člověk musel pořád dřepět nad knížkou a poslouchat věčná kázání slečny Watsonové. Už se mi nechtělo zpátky. Kvůli vdově jsem kdysi přestal klít, protože to neměla ráda. Teď jsem zase s chutí klel, protože táta proti tomu nic neměl. Celkem vzato jsem tam v lese měl náramné časy.