Karel-Hynek-Mácha-Máj

KAREL HYNEK MÁCHA

MÁJ

LITERÁRNÍ TEORIE

literární druh/forma: epika i lyrika/poezie

literární žánr: lyrickoepická skladba

místo a čas: krajina pod Bezdězem, časově neurčeno

téma: nešťastný životní osud Viléma a Jarmily a zobrazení májové přírody, snaha poukázat na tehdejší nevolnost lidí, na jejich soudy, na jejich nesvobodu (i v lásce, na kterou doplatili) – ochota udělat pro lásku cokoliv. Máj je lyrickoepická skladba s vlasteneckými prvky označovaná jako vrchol českého literárního romantismu. Ve své době sklidila mnoho kritiky, protože podle obrozenců neobsahovala dostatek národního cítění. Hlavním motivem je tragická láska a smrt, v básni se často vyskytuje kontrastnost jevů (život x smrt, jarní příroda x poprava). Prostý příběh tragédie tří lidí, která přerostla v tragédii obecně lidskou, založený na skutečné události se prolíná s podmanivě zobrazenou krásou přírody. Vilém je typický romantický hrdina, který je odvržen společností pro svou odlišnost. Je vnitřně rozervaný, ostře kritizuje tehdejší společnost a v kontrastu s ní objevuje mnohé krásy přírody (popisovaná krajina je dnešním Máchovým jezerem a okolím Doks a hradu Bezděz nad ním), ptá se po lidském údělu na zemi a snaží se marně vzpouzet svému osudu. Nemůže uskutečnit své sny a zároveň zůstává na okraji společnosti, která jej pro jeho odlišnost nechce přijmout. Centrem Máchova zájmu je jedince jak ve vnější podobě, tak v podobě vnitřní – nahlíží do lidského nitra a pokládá otázky dotýkající se smyslu lidské existence a marné vzpoury jedince proti osudu. Báseň je celkově málo dějová, převažují v ní rozsáhlé lyrické pasáže. Děj není příliš podstatný, je až druhořadý, důležité jsou filozofické reflexe a líčení přírody.

motivy: láska, smutek, sebelítost, jarní příroda, myšlenky smrti, myšlenky lepší budoucnosti

znaky romantismu: moderní básnická řeč, obraz přírody, nenaplněná láska, tajemství (nadpřirozenost)

jazyk: z jazykového hlediska je dílo velice bohaté. Autor využívá svébytný jazyk a moderní slovní zásobu, kterou převzal od Josefa Jungmanna, nově ji zorganizoval a dal slovům nové významy. Jazyk je spisovný, obsahuje ale i archaická a knižní slova. Báseň je prosycena metaforami a metonymiemi, personifikacemi, oxymórony (zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit), přirovnáními a dalšími básnickými prostředky. Základem metra je jambický verš, který není v češtině příliš obvyklý a jímž autor docílí zdůraznění. Využíván je ale i trochej a daktyl. Rýmy se zde objevují střídavé, sdružené a obkročné. Barvitě je vylíčen především obraz přírody (kontrastní barvy, záměrná kombinace). Autor klade velký důraz na zvukovou stránku, především na libozvučnost (= eufonii; lhal lásky žal) a zvukosled (= časté opakování stejných samohlásek ve verši). Postavy využívají přímou řeč, převažují monology, dialogy se objevují jen zřídka. Autor neustále požívá pomlčky, ať už k vsuvce, ke zvýraznění nebo gradaci. Většina básně je vyprávěna v er-formě, ve 4. zpěvu se ale er-forma mění na ich-formu. Postoj autora v díle je subjektivní. Svou jazykovou strukturou a kompozicí připomíná Máj hudební skladbu.