Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky

Rozsvítilo se červené kolečko a měnilo se v bílé – přijížděla nějaká lokomotiva. Miloš vyběhl na perón (nástupiště), lokomotiva pískala u vjezdu a pan přednosta sestupoval po schodech, jakoby se nic nestalo. Potom šel pan přednosta do kanceláře a jediným pohledem se přesvědčil, že s dopravou není vše v pořádku a bavil se s chlapci (Milošem a panem výpravčím) o „ostře sledovaném transportu“. V lokomotivě ostře sledovaného vojenského transportu byl inženýr Honzík (sám si zajel pro tenhle vlak až do Libochu) a teď tam stál jako rukojmí. Miloš šel ke kolejím a salutoval, jenže lokomotiva zastavila a z ní vylezli dva esesáci s parabely (se zbraněmi) v rukách a na lalok plic dali Milošovi zbraně. Potom musel spolu s nimi nastoupit do lokomotivy a ta se rozjela. Vedle bledého Honzíka stál velitel tohohle transportu, hejtman v rakouské čepici a jizvou přes obličej. Esesáci mezi sebou prohodili pár německých slov a přitlačili mu ještě více zbraně k tělu. Stroj se otřásal, v dálce se třpytily pláně s tajícím sněhem a v příkopě leželi tři mrtví koně. Inženýr Honzík se díval na Miloše se smutkem a zlostí v očích. Miloš si myslel, že ho esesáci zastřelí a vyhodí z vlaku, jako ty koně. V tu se na Miloše podíval ten ošklivý hejtman a Miloše se uchopil šruple visící ze střechy lokomotivy (myslel si, že ho má hejtman za trotla). Miloš si v tichosti říkal, že němci jsou nebezpeční blázni. Topič na Miloše vesele zamrkal a přitopil. Oči hejtmana se dívaly na Milošovu jizvu na zápěstí a za nedlouho se na ní dívali všichni přítomní. Hejtman odhrnul i druhý Milošův rukáv a řekl: „Kamarad.“. V tu chvíli vlak začal zpomalovat, až úplně zastavil a hejtman ještě Milošovi řekl: „Geh…“ a ten mu jen tiše poděkoval. Esesáci z něj sundali zbraně a Miloš pomalu vylézal z vlaku v domnění, že je to od němců jen taková legrace. Když však vyskočil na polní cestičku, vlak se rozjel a pomalu odjížděl. Avšak Miloš měl stále strach, jelikož byl pořád dobrým terčem pro vojáky v ostatních vagonech. U zatáčky

trati Miloš zahlédl ty mrtvé koně, které viděl i z vlaku. Myslel na Mášu a na to, jak se poprvé setkali, když byl ještě u traťmistra. Když procházel okolo mrtvých koní, jednomu z nich lehl na břicho a opřel se o jeho nohu a dál vzpomínal na to, jak si podřezal žíly. Seděl na mrtvole a v tu kolem projížděl náklaďák a vesele si pískal. Miloš stále vzpomínal, tentokrát na to, jak spal u strejdy Máši (V noci přišla za nim a mělo k „tomu“ dojít, ale on zvadl a bylo se vším ámen – tak tedy odešla zpět k tetě do pokoje. Ráno se jí ani nemohl podívat do očí. Strýc Máši měl ateliér, kde fotil za jakousi plachtou, na níž byl namalován aeroplán zákazníky, kteří se chtěli nechat vyfotit jako piloti. Avšak následující den, když měl strýc zákazníky v ateliéru (měl tam cedulku „ZA PĚT MINUT HOTOVÉ…“) se otřásl celý dům a jedna strana ateliéru se zřítila a všichni padli k zemi. Potom už bylo slyšet jen sanitky a muže ukazujícího směrem na Vysočany se slovy „Hroznej nálet, lidi!“.)