Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky

Výpravčí Hubička rozsvítil lampu na telegrafním stole a otevřel telegrafní zápisník – chtěl Milošovi něco hodně důležitého ukázat. „Miloši, nejlepší bude stát na perónu a hodit to na prostřední vagón.“, řekl Hubička Milošovi. Avšak Miloše napadlo něco lepšího – jak minule spadlo rameno semaforu a on seděl obkročmo na rampě, napadlo ho, že to udělá právě tak a hodí to odtamtud. Šlo o domluvu hodit výbušninu do ostře sledovaného transportu, jenž před nedávnem projel Poděbrady a cca za 20 minut měl dorazit k jejich stanici. Miloš neměl vůbec strach, protože byl šťastný z pocitu, že je konečně mužský! Za to výpravčí Hubička se bál až až. Miloš vešel do kanceláře, do jedné kapsy si dal třaskavku a do druhé kapsy revolver. Po té následoval podpis na konev telegrafního zápisníku. Miloš vyšel na perón a zrovna přijela raketa, vjela do stanice a vlakvedoucí ustrašeně povídal: „Celý Drážďany jsou kaput! M2li sjte sedět ‚

doma na prdeli!“ a z hytláku mu seskakovali němečtí hoši v pruhatých oblečkách. Vlakvedoucí něco prohodil německy, nastoupil do vlaku a odjel… Němce tam nechal. „Ty nám seslalo samo nebe.“, uvažovali Miloš s Hubičkou.V tu se ozýval rachot a zvonek zvonil.Hubička celý zbledl a Miloš věděl, že je to „jeho“ vlak. Němci se jeden za druhým rozplakali a fňukali. Všechno oba dva připravili a Miloš odkráčel ze stanice směrem k semaforu, vyšplhal na stožár a obkročmo si sedl na lampu. Lokomotiva vjížděla do stanice a na Miloše padaly sněhové vločky, div něco viděl. Držel v ruce tu věc, a pak ji lehce hodil a přístroj padl akorát doprostřed vagónů. Povedlo se mu to! Miloš stále sledoval ten vagón, a co se bude dít. Když se však blížil ten poslední (vagón), bylo z něj vidět jakési světýlko a tak Miloš vytáhl revolver a střelil do onoho místa. Vystřelil současně s tím vojákem, který hlídal na posledním vagónu. Střelil ho do břicha a voják přepadl z vagónu do strouhy a tam se točil do klubíčka. Avšak Miloš pocítil velikou bolest a za nedlouho se zřítil přímo vedle německého vojáka. Miloš vykašlával krev – voják ho trefil do plic. Leželi ti dva takhle vedle sebe a Němec stále opakoval: „Mutti…, mutti…“. Miloš poznal, že nevolá svou matku, ale matku svých dětí. Podobal se velice Hubičkovi, až se Miloš polekal. Miloš rozpřáhl ruce a lehl si na záda a čekal, až vak vyletí do povětří – na nic jiného nečekal, jelikož byl smířený s tím, že zemře. Mrzelo ho, že postřelil toho Němce, jenž vedle něj tak hlasitě naříkal bolestí a volal „Mutti…“. Miloše zaujaly vojenské boty, které se mrskaly ze strany na stranu. Proto se k nim Miloš překulil a snažil se je provázkem, jenž měl v kapse, svázat. Ale nešlo to, jelikož se voják moc cukal a stále hlasitěji křičel: „Mutti, mutti… !“. Tím více Miloš myslil na to, jak ho jeho maminka bude ráno vyhlížet z okna, ale on už nepřijde. Sáhl po revolveru, který měl stále při sobě a střelil vojáka do srdce, aby se chudák tak netrápil. Ale on stále naříkal, a tak Miloš namířil revolver na vojákovo pravé oko a vystřelil… voják zašmátral na svůj krk, sáhl naposled na stříbrný řetízek a poté ztichl. Z Miloše srčela krev, začal se už opravdu pořádně dusit a kuckal. Utrhl vojákovi z krku ten stříbrný medailonek, kde byl čtyřlístek a nápis „Bringe Glück“ (přinesu štěstí). Miloš neváhal ani chvilinku a dal medailonek vojákovy do dlaně a zavřel mu ji. Do poslední chvíle, než začal Miloš ztrácet sebe sama, držel toho mrtvého vojáka za ruku a jeho neslyšícímu uchu jsem opakoval slova, která řekl vlakvedoucí, když na naší stanici přivezl ty zbědované Němce: „Měli jste sedět doma, na prdeli… „