Česká literatura národních a všelidských ideálů, český realismus do 1. sv. v - maturita
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
– sbírka Selské balady – vlastenecká a sociální tématika, sociální balady, působivý obraz selských bojů proti panskému útisku v 15. – 18. století, postavy Ulického, Koziny, selských rebelů x krutých feudálních pánů (Lorecký, Lomikar, hrabě Breda), básně Lorecký ze Lkouše – podle skutečné události v Šamonicích u Písku, Lorecký zabit i se svými dvěma syny, vůdce rebelů Petr Dulík, naturalistické drastické obrazy; Balada vánoční – selské povstání 1680, zajatí sedláci bez soudu pověšeni na nejbližší stromy; Hrabě Breda – jeden z největších utiskovatelů poddaných – potrestán za své násilí. Úsečnost, sevřenost vyjádření, výrazné charakteristiky postav.
– drama – veselohra Noc na Karlštejně – zápletky vyplývají ze zákazu přístupu žen na hrad
– melodramatická tragédie Hippodamie (s hudbou Zdeňka Fibicha) – trilogie Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie, čerpá z řecké mytologie.
– překlady světové poezie i dramatu (z 18 světových literatur) – Hugo, Rostand, Baudelaire, Dante, Petrarca, Tasso, Calderón, Byron, Shelley, Poe, Ibsen, Goethe, Schiller, Mickiewicz, Whitman aj.
Gazel – útvar islámského básnictví, má lyrický námět, skládá se z pěti až patnácti dvojverší s jednotným metrem a jediným rýmem, nejčastěji tématika exotická, bakchická. Ritornel – návrat, jde o tříveršovou strofu lyrického obsahu s volným metrem a rýmem aba.
Vrchlického přínos spočívá ve výrazu hlubokého prožitku z milostného citu (láska šťastná i zrazená), upřímnosti a otevřenosti, lásce k lidem a přírodě, obrazovém bohatství (metafory, přirovnání, nadsázka). V překladech uvedl ve známost řadu autorů, připravil půdu pro impresionismus a symbolismus. Je to největší literární básník 19. století (ač generace 90. let – Machar – Vrchlického kritizovala, následující generace ocenily hodnoty jeho díla), dovršil úsilí o světovou úroveň české literatury.
Báseň Hovno: Na mém stole leží od nedávna nový, zvláštní kus
je to věrně padělaný lidský trus. Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán, usměji se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám. Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas, či je dílem proletáře nebo sličné ženy as? Či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal, či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal? Škoda, že ni novin kousek vedle hovna neležel, znal bych aspoň politiku, k níž jeho pán náležel. Hovno mlčí. Svědek němý neprozradí, kde se vzal, nepoví kde, jak a kdy ho mistr jeho zanechal. Leč dál má touha sahá, dál se úvah tísní sbor, tím, že hovnem povrhuji, vím že psancem je ten tvor. A přece každý, kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát: Co jsou platny miliony, když nemůže člověk srát? A má hlava dále bádá, dál se musím hovna ptát, byla jeho zrodem louka, sad, či les, či reterát? Sta mi myslí představ spěchá, marné všechno pátrání, bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání. A to hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou, žel, že zůstane mi vždycky nejtemnější záhadou. Ale jedna věc mě těší - z hovna čerpám nauku: V hovně jsme si všichni rovni... ať ho vysral cikán, nebo slavný generál, hovno podrží svou formu - no a smrdět bude dál. a ten člověk ať je králem, ať je žebrák prosící, tím je víc, než pro to hovno živou jenom voznicí.