Jaroslav Havlíček Neviditelný

Na tomto úryvku je ukázáno chudobné dětství Petra Švajcara. Jednou našel Petr psa bohatého obyvatele Lachmana, ten mu zaplatil studia a díky němu mohl vystudovat chemii.

2.

Měl jsem však své návrhy zcela hotovy. Kdyby jí na tom trochu záleželo, dalo by se to prostě udělat tak, že by u Dontů řekla, že šla k Fürstovům – a u Fürstů by zase řekla, že se vrací k Dontovům. „Já vím,“ přikývla rychle, „ale já nerada lžu.“ Bylo to od ní hezké, ale já jsem neměl jiného receptu. „Vybíráme si vždycky menší zlo,“ řekl jsem. Zeptala se mne, kdy mám ve všední den volno. Musil jsem se jí přiznat, že až po šesté hodině. „Ach – jen na hodinu!“ opovržlivě pokrčila rameny. „V sedm jsem zvyklá večeřeti.“ Podotkl jsem opatrně, že bychom mohli jíti spolu do nějakého restaurantu na společnou večeři. „To by bylo lze jen v tom případě,“ pravila spěšně, „že bych si svou útratu sama platila.“ Byla v tom nedůtklivost bohačky a nedůvěra, a také snad dobré pojetí celé věci: vystříhati se možných komplikací.

Zde je ukázáno, jak se Petr seznamuje se Soňou, dcerou Hajna, majitele továrny na mýdla. Se Soňou ho seznámil Dont což byl Petra známý ze studii.

3.

Vešel! Sotva se může říci, že vešel! Ruce za zády, tváře nafouklé jako někdo, kdo předvádí nějaký šprým, dlouhý a pružný skok – a ještě jeden pitvorný skok – opatrný pohled k stolu. V celém záhadném chování jediná průzračná snaha: zůstati nepozorován. Vlastně se mu to podařilo. Kunc, který byl obrácen čelem k dveřím, nedal ani mrknutím oka najevo, že ho spatřil. Hajn byl obrácen zády. Soňa, schoulená k mému lokti, nedívala se, co se děje v pokoji. Zastavil se v koutě proti dveřím. Chvilku přešlapoval jako slepice na hřadě, potom se uvelebil. Zůstal civěti bez pohybu a beze slova. Mohl jsem si ho důkladně prohlédnouti. Měl sýrově bledou tvář, obrostlou neuspořádaným, velmi řídkým vousem, bezvýrazné, poněkud šikmé oči, pod nimi fialové váčky. Holá lebka se zdála příliš veliká na malé tělo, obrovský břich se vzdouval pod nečistou vestou. Prohlížel si mou osobu s nezřízenou zvědavostí.

Zde je popsán Sonin strýc Cyril, který si myslí, že je neviditelný. Cyril byl jako dítě normální jako ostatní děti až od jeho studia chemie, kdy se snažil vynalézt lektvar neviditelnosti což se mu nepovedlo a zbláznil se z toho. V domě ho všichni respektují a dělají že ho nevidí.

4.

Náhle jsem zjistil, že objetí Sonino malátní, trne, stydne. Byl to okamžik nepěkný, naprosto překvapující. Sonino hrdlo vydalo vzdech, podobný zakvílení. Vztyčil jsem hlavu jako rozespalý člověk, který se budí ze sna. Ještě na okamžik, na desetinu vteřiny, než se Soňa násilím a téměř urputně vyvinula z mého sevření, aby se shýbla pro odložený šat a zahalila se jím, prchajíc do kouta za skříň, která ji mohla jen částečně krýti, spatřil jsem v zrcadle vedle našich rozpálených obličejů ještě třetí, ohavný, vyjevený, lepkavý obličej bláznivého strýčka Cyrila.