Jaroslav Havlíček Neviditelný

10.

„Vím, jaké byste mi rád předložil otázky,“ hovořil bezbarvě Milde. Nedíval se na mne, nýbrž kamsi do kouta. „Tak za prvé pravděpodobnost vyléčení. Není valná. Dokonce není ani – žádoucí. Ze sta případů – sotva desetina je vyléčitelných – ostatní končí smrtí. A většina vyléčených – hůře než smrtí. Nerad bych drásal váš bol, který s vámi upřímně cítím, musím však mluvit o této poslední možnosti, abych vyvrátil naděje, které bývají zrádné. Proto vám popíši průběh nemoci. Je plna zákeřností. Je možné, že se mu uleví, že jeho oči se pohnou, že jeho ústa se zachvějí, jako by chtěla promluviti. Pak tento okamžik mějte za rozloučení. Nastane-li takové ulehčení, je to konec. Je to známý a andělský konec mozkových nemocí.

Malý Petřík onemocněl, zpočátku to měli za pouhou chřipku, jenže Petrovi to nedalo a zavolal doktora, ten v prvních dnech si nebyl jistý diagnózou. Doktor přijel druhý den a Petr ho prosil, aby mu řekl pravdu. Doktor mu tedy řekl pravdu, že je to zánět mozkových blan. Petr chtěl nechat Petříka radši umřít, aby se ušetřil trápení a pomluv, ale Katy byla proti brala si za vinu smrt Soni a že Petříka vyléčí.

11.

V kalendáři jsou však ještě mnohé jiné žertíky pro prostý lid. Tak například: „Jitro je moudřejší večera.“ Nu, není do něho daleko, do toho jitra, do zimního, neradostného jitra, které mě očekává. Když si představím, jak se ty ponuré figury domu probudí do nového rána, jak se sám probudím do nového, beznadějného rána, když si představím, že pro mne začne zas jeden mrzutý a zbytečný den, který nebude moudřejší tohoto večera! Vidím svůj ospalý přízrak, jak si protírá oči plné doutníkového kouře, zcela obalen touto palčivou, modrou pokrývkou, páchnoucí a rmutnou pokrývkou! Jaká to prázdnota! Jaké to zoufalství! Ještě pořád škrtá mé pero, ještě pořád skřípe a zmítá se v křečích marného zármutku. Děsím se okamžiku, kdy ztichne. Bude to již brzy, již hned, neboť můj román se definitivně končí – nastane ticho – a neuslyším než hučení únavy a znění nervů v rozbouřené hlavě!

Zde je ukázáno jak Petr už neměl smysl života po postižení syna.

Závěr

Román Neviditelný je psychologickou studií patologické úchylky v rodině Hajnů. Ambiciózní inženýr se z touhy po kariéře a společenské prestiži přižení do bohaté, ale zdegenerované rodiny. Získá si moc, ale v konečném boji s iracionálními osudovými silami prohrává, ztrácí ženu, duševně je postižen i jeho syn.
- Petr Švajcar byl oslepen Hajnovým bohatstvím než opravdovou láskou k Soně. Po tom co se Soňa zbláznila a Petr se dozvěděl, že bude mít syna tak všechno budoval pro syna. Petr si myslel, že bude mít bohatství a syna, který bude moci pokračovat v budování továrny. Jenže Hajn když umíral, napsal závět a všechno odkázal svému vnukovi a né Petrovi, takže Petr už měl jenom vést firmu k synovým 18tinám. Jeho syn onemocněl a byl postižen. Petr toužil po bohatství a zdravém synovi, který nebude muset vyrůstat v chudobě jako on, ale přišel jak o bohatství, tak o syna. Proto pro Petra ztratil život smysl.