Josef Kajetán Tyl - Strakonický dudák Aneb hody divých žen

Lesana – královna víl

Obsah:

První jednání nás uvádí do děje i vztahů – seznamujeme se se všemi významnými postavami: Švandou, Dorotkou, Kalafunou, dokonce i dudákovou matkou Rosavou. Vyvstává tu i základní konflikt Švandovy lásky k Dorotce na straně jedné a neoblomný postoj jejího otce (hajný Trnka), který Švandovi Dorotku nedá, dokud nebude mít „do čeho kousat“, na straně druhé. Nutno přiznat, že jakkoli se nám Trnka jeví jako hrubián (na svou jedinou a milovanou dceru opakovaně křičí: „Hubu drž!“), jeho požadavky na Švandu nejsou nikterak přemrštěné, vyplývají ze všeobecně pochopitelné otcovské lásky a obav o budoucnost a štěstí svého potomka. Švanda, který se doslechl o možnosti vydělat svou hudbou velké peníze, tedy odchází do. Rosava se z mateřské lásky přimluví u lesních pan za požehnání a kouzelnou moc dudákova hudebního nástroje.

Druhé jednání přináší velmi mnoho posunů v ději jak ve světě nadpřirozeném (Rosava, lesní panny, víly, polednice, divé ženy), tak ve světě pozemském. Do příběhu vstupuje Vocilka – postava, která dodává nové impulsy. Děj, který začíná výrazně nabírat na intenzitě, se navíc přemisťuje do exotických končin orientu. Dvakrát se v tomto jednání setkáme s motivem sebeobětování: Rosava, která žádá panovnici Lesanu o možnost provázet syna jeho putováním světem i za vysokou cenu přeměny vlastní existence v divou ženu, Kalafuna, který ze soucitu k Dorotce a z přátelství ke Švandovi opouští ženu a děti a vydá se za dudákem do světa. Dvakrát se také opakuje motiv zrady – Švanda zradí Dorotku a Kalafunu, které u cizího královského dvora zapře, vzápětí zradí Vocilka Švandu. Druhé jednání končí majestátní scénou vyjasnění vztahu Švandy a Rosavy, jež se dá svému synu poznat, aby byla za tento skutek vzápětí tvrdě potrestána.

Třetí jednání dlouho udržuje míru napětí dosavadního děje a dramatický oblouk se ke svému smírnému konci svažuje jen velmi zvolna. Švanda s Vocilkou se potkávají už zpátky v české vesnici. Vocilka zůstává věrný své povaze a vyžírkovskému životnímu krédu: „Chytrá hlava se neztratí, dokud je hloupost na světě.“ 5 Zato Švanda ve svém nestabilním mládí prochází nejrůznějšími fázemi: po návratu ze světa hýří, utápí se v alkoholu a tropí „divé kousky“, poté potkává Dorotku, vracející se ze světa, a rád by se kál. Jenže Dorotka je pevně rozhodnuta, nechce se Švandou, který ji tolik zklamal, nic mít, přesto se však nechce rozejít ve zlém. Znovu se dá tedy Švanda nalákat (ačkoli by se mohlo zdát, že chybami se člověk učí) od bývalého studenta Vocilky, který opět bezostyšně hledí, jak mladého dudáka využít. Když potom Švanda po patetickém finále dojde k závěru, že zanechá hýřivého života a bude raději okopávat brambory.