Květa Legátová Želary

„Chcíplo tele na hnoji,

mouchy na ně sedají…“

Isabela se na něho dívá a nepokárá ho. Stojí nehybně u okénka, až ji děti spatří a začnou do sebe strkat s nenápadným poselstvím. Po jednom se vytrácejí.

Sestra rozumí. Nový kluk přináší neklid. Dráždí nenasycená srdce sirot, posmetaných ze všech koutů na toto místo, jež má být domovem a není.

2.

Konec 2. Kapitoly

Ukazuje rozhovor Lipky se sestrou z kláštera a zároveň, jak se ukáže, sestrou Lipkova skutečného otce. A nakonec útěk Lipky nazpátek do Želar za Helenou

Isabela si sedla na hochovu postel, dívají se mlčky jeden na druhého.

Jak je mu podoben, ach, můj Bože! Ale ty sám jsi srazil kulku, která mu měla proletět srdcem.

„Vratislave.“

Neodpověděl. Ví, že sestra nežádá odpověď.

„Až se uzdravíš, utečeš znovu.“

„Uteču.“

„A potom zas.“

„Pokaždé uteču.“

„Proč?“

Ví proč, tak nač se ptá. Sestra ostatně ani teď odpověď neočekává. Nechce ho obelstít, tím je si jist. Mluví s ním přímo, jako nikdo jiný v klášteře. Ona jediná ví, že Vratislav Lipka není dítě.

„Znám člověka, který tak jako ty nikoho neposlechl, a když poslechl …“ Nedořekla.

Dopadlo to špatně.

„Proto se vrátíš.“

Srdce se mu rozbušilo. Stydí se za to, že je sestra slyší. Ale k Isabelinu sluchu nedochází jeho tlukot.

„Do Želar?“

„Do Želar,“ potvrdila. Slabě se usmála – ještě dlouho po jejím odchodu vrtalo chlapci hlavou, jestli byla v jejím úsměvu skutečně něha.

Jeho návrat prosadila poměrně snadno, na odpor se postavila jediná Andrea.

„Vždyť ho tam ubijí.“

„Neubijí, sestro Andreo.“

V Lipkově osobním listě přibylo: nevychovatelný.

Datum odjezdu je přesně určeno. Lipka poslušně jí, pije, odpoledne na povel usíná. Dusí ho podivné tajemství, které si odtud odnese. Nenávidí tajemství.

O tom jediném neřekne Helence ani slovo.

Deset nekonečných dní.

Na noc se marodka nezamyká. Nikoho by nenapadlo, že chlapec, jemuž působí pohyby bolest, opustí lůžko, vplíží se do temných chodeb, že se nepoleká kamenných svatých s předlouhými stíny, že proleze titěrným okýnkem na dvůr, že se vydá zebavou nocí k lesu.

Kus cesty ho opět provází Rita.

Našel si paseku, sedl si na povalený strom a pozoruje měsíc.

Tady je konečně sám sebou, zbaven veškeré tíhy.

Ráno nic nepoznají. Šel bosý, košili vykasanou, aby se neurousal. Vyrušil ho šelest, který spíš vytušil, než zaslechl.

3.

V tomto úryvku je zobrazeno chování Lipkova strýce, ve kterém Lipka celý život vyrůstal, musel ho snášet a naučit se v něm žít.

Příběh o tom, co se stalo před Lipkovým narozením se dozvídáme až v poslední kapitole.

Vratislav Lipka se otřepal po nepříčetném výprasku, jímž se starý Michal pravidelně vyráží ze strastí svého zpackaného života. Chlapec nikdy přesně neví, kdy se strýc vrátí z hospody, ve které propíjí jeho chalupu, zděděnou po prababičce, pokládaje ji za výchovné.