Květa Legátová Želary

Téma

povídky, Beskydy (Česko), venkov, autobiografické prvky

Žánr

Povídky, Drama

Vznik díla

Želary jsou označovány jako autorčina „novodobá“ prvotina, přičemž první verze se datují již přelomem 60. a 70. let, ale přepracovány byly až na konci 90. let, a tak byly vydány až 44 let po prvotině Postavičky.

Námět

osudy lidí ze zapadlé beskydské vesnice Želary v době první republiky.

Úryvky

1.

Začátek 2. Kapitoly

Lipka se dostává do kláštera, protože jeho matka zemřela při porodu a jeho strýc Michal, u kterého vyrůstal ho bil.

Vratislav Lipka přišel jako každý jiný. Neklidně, plaše. Přinášel si kus cizího světa tam zvenčí.

„Odkud jsi?“

„Ze Želar.“

Vratislav Lipka byl první a jediný, kdo při té bezvýznamné odpovědi pozvedl oči – a byly bez výrazu. Byl první a jediný, kdo hleděl na sestru přímo, aniž ji viděl, jako by srůstala s pozadím. Odpovídal na otázku, jež přicházela z prázdna.

Kromě dvou mechanicky vyřčených a bezcenných slov nedal všanc jediný ze svých pocitů.

Ani pokoru, ani strach, ani vzdor.

Nic.

Venkovskému faráři, který ho přivedl, se třesou ruce. Ty vypovídají o všem. O nejistotě, bolestiplném soucitu, nejasných obavách, o pochybnostech.

Od tebe se pomoci nedočkám, myslí si Isabela. Od tebe ne.

Vede je do kanceláře.

Představená se usmívá a kývá hlavou, neboť pokládá za své poslání usmívat se a přikyvovat. Její buclatý obličej vyjadřuje nepřirozenou, strnulou laskavost.

Zapsán, očíslován, zařazen.

Isabela vzala chlapce za ruku a odvedla ho šerou chodbou do koupelny.

Venkovský farář zůstal v kanceláři. Tak jako vždycky. Zbytečný, zdlouhavý komentář. Představená se usmívá, ale neposlouchá. Přesto se účastní hovoru vhodnými poznámkami, neboť ví, v které pauze je pronést.

Farář není naivka, vše chápe.

I nutnost zbytečností, jež uvolňují srdce a potřebným způsobem osvobozují duši.

Dveře koupelny skřípou. Jsou ze železa a otvírají se těžkým klíčem. Lipkův pohled se na vteřinu zastavil na zamřížovaném okně.

„Tady se vykoupeš.“

Hoch stojí bez hnutí, uhnul okenní mříži, očima omakává vybílené stěny.

Sestra napouští vanu.

Když je do tří čtvrtin plná, utáhne kohoutek, otočí se zády a jde k pootevřenému, avšak nedobytnému oknu.

Lipka shazuje košili, poslušen rozkazu, který byl pronesen. Než se Isabela opřela o okenní rám, uslyšela zašplouchání.

Hoch se myje pomalu, pečlivě, od hlavy k patě.

Pod oknem koupelny se shromažďují zvědavci.

Nováček, to je kořist. Jedna z řídkých zábav. Pokusí se prodlužovat štvanici nepostihnutelnými maličkostmi.

Slabomyslný Fanouš stojí u škopku s dešťovou vodou a plácá do ní střídavě levou a pravou rukou. Je rozjařen, křičí ohavné nadávky, cítí se důležitý, kochá se vlastní odvahou. Ostatní děti se vřískavě smějí, podněcují jeho ctižádost, ubožák si stříká vodu do očí a do nosu – za chvíli se mu z něho spustí krev – a opojen huláká: