Květa Legátová Želary

Dnes uslyšel kroky příliš pozdě (Michal dokáže být velmi zákeřný a opatrný), vařil si k snídani mátový čaj a čtyři vejce z farského kurníku, pískal si přitom a měl pocit, že den začíná dobře.

Když práskly v síni dveře, bylo pozdě. Strýc už stál na prahu, v ruce starou oprať.

Lipka se pokusil strefit se mu do oka lžičkou, ale rozťal jen huňaté obočí. Zato oprať opsala správný oblouk a podrazila mu nohy.

Teď žvýká Michal chlapcovo jídlo, ohlíží se, čím by je zapil, mátový čaj nepokládá za nápoj.

Má urvaný rukáv a pod ním krvácející šrám, ani neví, jak k němu přišel, necítí zranění, cítí jen pálení v očích, oteklá víčka mu nezadržitelně padají, vzchopí se natolik, aby překročil práh a vymočil se – odnesou to obě nohavice, vratce se obrátí a svalí se přes slamník s rozhozenýma rukama, sotva dopadne, začne chrápat.

4.

Úryvek z šesté kapitoly, který ukazuje rozdíl mezi oběma sestrami, z nichž jedna je chudá, ale šťastná a druhá bohatá, ale nešťastná.

Seděli u okna světnice a širá krajina jim vanula vstříc, ledy a skály, všechno bylo součástí domku po Markových tetách, i slunce, i jasné nebe, všechno tu zelo dokořán jako voňavý květ.

Bětka měla pocit, jako by mrzlo.
Vyzvala sestru, aby vyšly před dům, sedla si na lavici s proutěným opěradlem a nastavila prokřehlé tělo teplu.
Původně se chtěla pochlubit výčtem své výbavy, nyní jí připadají ty hromady, co tarasí její světničku, jako draze zaplacený brak. Po cestě domů ji bude provázet pocit, že o cosi přišla.
Zuzanka je totiž viditelně šťastná.

5.

Úryvek ze sedmé kapitoly, která představuje osud Ing. Jana Šeldy. Jeho manželka jednoho dne odešla a nechala Šeldovi dceru Lízu.

Líza má ve škole problémy se čtením, děti se jí kvůli tomu, ale také tomu že se dobře učí a nosí brýle, smějí. A je kvůli tomu vyřazena z dětské společnosti.

Vzal ji za ruku (učitel Lízu) a vyvedl ze třídy. Poslal ji zřejmě domů, protože se brzo vrátil a nastalo tvrdé klání, jako by si na cizích hřbetech chtěl vymlátit to, co byl dlužen Líze. Kostnatá pravice sekala na všecky strany. Její údery však nebyly tak mocné, aby z ježatých hlav vytřískaly senzaci. Tohle se nepřihodilo, co je škola školou. Líza Šeldová zapomněla číst.

Zůstane jí to?

Všichni si přejí, aby jí to zůstalo.

Dychtivě očekávaný zítřek přináší zklamání. Líza není ve škole. Přišla teprve po dvou dnech, a zatímco ji třída oťukávala, vytáhla černé pouzdro a z něho brýle.

Když si je nasadila a rozhlédla se, zavyli smíchem.

Připomínala vyděšenou žábu, jak tam seděla přikrčená, tichá, obrýlená, v zelených šatech. Stala se rázem podobnou figurkou, jakou byl poloblbý tulák Brousek, po kterém házeli kamení.

Brýle!

Dostávali chuť prohnat ji, pomstít se jí za to, že jí pan učitel nadržuje, že se dobře učí, že má hezké šaty, že si nosí desátku. Kdosi vyprskl: „Rosnička!“