Osvícenství, klasicismus, préromantismus - maturita

V literatuře převažují žánry, v nichž složka rozumová převyšuje emocionální. Byly to konkrétně v poezii báseň didaktická a popisná, v próze moralistní vyprávění, esej a úvaha, v dramatu veršovaná tragédie předkládající divákům soubor mravních příkladů. Příznačný byl vznik literárních salonů, které nahradily někdejší dvorské prostředí – diskutovalo se v nich o umění a hodnotila se literární díla.

F R A N C I E

Nejvýznamnější díla vytvořil francouzský klasicismus v dramatu.

Pierre Corneille (1606 – 1684) – tvůrce moderní tragédie. Psal monumentální tragédie, jejichž konflikt vyplývá ze střetnutí osobních citů s nadosobními povinnostmi. Hrdiny jeho her jsou lidé svobodní a silní. Největší ohlas měla tragédie Cid, v níž na motivech španělských romancí rozvíjí drama lásky a cti a zdůrazňuje velikost a cenu oběti.

Jean Racine (1639 – 1699) – vytvořil psychologickou tragédii. Snad nejdokonaleji realizoval estetické zásady klasicismu a dramatu, jeho umění patří k vrcholům klasické tragédie. Náměty čerpal z antiky, avšak jeho postavy byly soudobé. Navazoval na Euripida. Jeho vrcholným dílem byla tragédie Faidra, jejíž titulní postavou je žena rozdíraná zločinnou láskou k nevlastnímu synovi a touhou po vykoupení.

Moliére (1622 – 1973) – vlastním jménem Jean–Baptiste Poquelin. Byl největším autorem klasicistních komedií a jedním z nejvýznamnějších světových autorů komedií vůbec. Jeho dílo je živé dodnes. Navazoval na Plauta. Celý život zasvětil divadlu – jako autor, herec, režisér a později i jako ředitel královského divadla v Paříži. Na jevišti také zemřel. Ve svých 33 komediích předváděl soudobou pestrou mravní problematiku. Jeho postavy jsou ztvárněním snad všech výrazných typů, a tak dosahují nadčasové platnosti. Náměty jako her jsou různé – postavení ženy ve společnosti a v rodině, mravní cynismus feudálů, chorobná lakota, úlisnost, pokrytectví, přetvářka, snahy měšťanů po napodobení šlechty apod. Nejodvážnější hrou byla komedie Tartuffe, kterou dlouho nemohl prosadit. Odhalovala pokrytectví a svatouškovství a svou titulní postavou mířila proti církvi a jejím praktikám. K vrcholům jeho tvorby patří i komedie Lakomec – přestože je Harpagon bohatý, je nesmírně lakomý a krutě omezuje své děti a vykořisťuje i služebnictvo. Ačkoliv je mu šedesát, chce se oženit s mladičkou Marianou, i když ví, že ji miluje jeho syn Kleantes, kterého chce oženit s bohatou vdovou. Dceru Elišku chce prodat bez věna za stárnoucího boháče Anselma. Eliška má ovšem ráda Valéra, který je u Harpagona správcem a vlichocuje se do jeho přízně nejen tím, že zde slouží bez nároků na mzdu, ale že mu na oko bezcharakterně podlézá. Proměnu Harpagonova postoje způsobuje až ztráta 30 000 zlatých dukátů, za níž vězí ovšem intrika Kleantova sluhy Čipery. Výměnou za ně se Harpagon vzdává rád nároků na Marianu, a když se pak ještě ukáže, že Mariana a Valér jsou vlastně Anselmovými dětmi, nenamítá nic proti jejich svatbě s Kleantem a Eliškou.