Spalovač mrtvol

Spalovač mrtvol

Spalovač mrtvol je dílem českého novelisty Ladislava Fukse, autora především psychologicky laděných próz s tématikou druhé světové války a holokaustu. Na první pohled se tak Spalovač mrtvol jeví jako dílo s jasně vyhraněnou pointou kritiky fašismu, příběh je však zaobalen vícero vrstvami, přičemž ty nejvíce skryté nám paradoxně nejvíce odkrývají o autorovi samotném. Autobiografické prvky můžeme ku příkladu nalézt ve zdánlivě nevýznamné postavě Miliho, zakřiknutého, vyhublého syna pana Kopfrkingla. Otec se z něho snaží skrze přísnou výchovu formovat silného a nebojácného syna. Samotný Fuks cítil velmi silný odpor k otci, proto tak můžeme v kontextu jeho rodinných vztahů hovořit o Oidipovskému komplexu.

Zdánlivě nepodstatnou scénou se může jevit situace, kdy se Mili spřátelí s neznámým hochem a tráví s ním až nápadně mnoho času. Při důkladném pozorování se jeví, že se nejspíše nebude jednat o pouhé přátelství. Mladý chlapec tak před všemi blízkými tají svou nevětšinovou sexuální orientaci. Právě zde Fuks zapracoval úzkostné trápení nad jeho homosexuální orientací v průběhu dospívání, kdy se z důvodů dobových německých poměrů v naší zemi nemohl svěřit téměř nikomu, jelikož by byla jeho existence v silném ohrožení.

Více zjevnými jsou tragické osudy židovských postav, jež můžeme na pozadí díla pozorovat. V autorově životě totiž nebyla v ohrožení pouze jeho existence, ale i existence jeho nejbližších. Do novely autor promítá živé vzpomínky na náhlá zmizení svých židovských spolužáků kvůli právě probíhající deportaci. A tak můžeme s poklidem na duši tvrdit, že se Fuks potýkal s odpornými německými praktikami jako málokdo té doby, opomineme-li Židy samotné. To může být i možný důvod k jeho levicové politické orientaci v pozdějších letech života. V šedesátých letech se stává členem Svazu československých spisovatelů, orgánů politické kontroly kultury u nás. A tak ve veřejném prostoru vystupuje jako podporovatel komunistického zřízení.

Kniha byla publikována roku 1967, v době, kdy vydávaná díla již nebyla do takové míry kontrolována ze strany komunistické cenzury. Obvykle bývá dílo řazeno do druhé vlny válečné literatury, pro níž je typický důraz na proměnu osobnosti ve vztahu k době, nikoli na historické události samotné. Konkrétně zde se podtrhává nenápadnost rozumové deformace vlivem fašismu.

Děj se odehrává na pozadí těsně před a čerstvě při vzniku Protektorátu Čech a Moravy. Příběh můžeme sledovat na několika symbolických místech. K nim můžeme řadit kupříkladu krematorium, čistě bílou budovu, kde dle protagonisty dochází skrze spálení těl k očistě duší. Jako ironii osudu můžeme vnímat tu skutečnost, že u většiny jejich zaměstnanců dojde taktéž k „očištění“ duší. Další výraznou lokací je byt pana Koprfkingla, který spíše připomíná expozici zvláštních předmětů. Zde se promítlo autorovo působení na zámku Kynžvart, jenž byl znám svojí velkou, však kuriózní sbírkou uměleckých děl. V bytě povětšinou hraje poklidná vážná hudba, jež se dostává do kontrastu s odpornostmi, které hlavní postava sděluje své milované rodině, nezajímaje ho, že například právě večeří. V bíle vykachlíčkované koupelně započne rituální obětování rodinných příslušníků pro vyšší poselství. Z těchto dvou příkladů vidíme, že autor rád užívá kontrastů k podtržení vyznění u obou motivů.