Tradiční světová literatura 1. poloviny 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Americká próza mezi válkami
V Americe se zrodil literární pojem ztracená generace. Hemingway jako motto svého prvního románu Fiesta (1926) zvolil výrok „Jste všichni ztracená generace“, který přisoudil Gertrudě Steinové (Stajnové; americká spisovatelka žijící v Paříži, neoficiální patronka amerických intelektuálů, kteří se po válce v Paříži usadili). Ačkoli ta autorství popřela (nejspíš šlo o náhodný výrok), obrazné pojmenování se ujalo a stalo se i literárněhistorickým pojmem. Označujeme tak generaci mladých amerických spisovatelů 20. let 20. století, kteří byli poznamenáni krutostmi 1. sv. války a kteří zároveň vystřízlivěli z tzv. amerického snu (představa USA jako země svobody a neomezených možností). Jejich vidění světa zásadně ovlivnil duchovní otřes z 1. světové války a pociťovali kulturní vykořeněnost, přestali věřit dosud vyznávaným životním hodnotám a procházeli hlubokou duchovní krizí. Základním tématem ztracené generace je zklamání, skepse, rozklad lidských a společenských hodnot. Hrdinové nenacházejí nikde zakotvení, marně hledají místo pro život a způsob, jak začít zase žít. Jsou to obvykle silně citově založení lidé, ztracení v nepřehledném labyrintu světa, hledají východisko v životě v přírodě. Častá je autobiografie.
Řadíme sem: Hemingwaye, Fitzgeralda, Faulknera. Rozšiřuje se i na evropské autory s obdobnými pocity, např. Remarque.
Ernest Hemingway (1899 – 1961)
Psal romány, povídky, novely, byl i novinář. Nejvýraznější představitel ztracené generace, přestože (nebo možná právě proto, že) on sám poválečné duchovní krizi, kterou jistě také intenzivně pociťoval, nepodlehl, „neztratil se“. Zařadil se k největším humanistům 20. stol. Válečné zkušenosti posílily jeho humanismus, hluboké prožívání života, demokratické cítění, sklon zahloubávat se do psychických dějů v člověku, uvažovat nad motivy lidské statečnosti, snažil se prozkoumat lidské charaktery v mezních životních situacích. Bolestná zkušenost z války (včetně jeho vlastního těžkého zranění) mu dala téma, k němuž se stále vracel: kde se bere statečnost, odvaha a nezdolnost člověka. Smrt podle Hemingwaye není tragická, je součástí života, musí ale mít nějaký smysl, a tím má smysl i život. Důležité je, čemu se člověk obětuje, lidská sounáležitost, odpovědnost, životní hodnoty. Vedle úcty k odvaze, statečnosti, mužnosti, cti, má své místo v jeho dílech samozřejmě také láska.
Hemingwayův hrdina: je postaven do mezní životní situace, prožívá okamžiky, které rozhodují o životě a smrti. Právě tyto situace prověřují charakter člověka. H. zkoumá lidské reakce v klíčových životních situacích. Hrdinové jsou stateční, nezdolní, neselhávají, jsou vytrvalí a neúnavní, fyzicky i duševně silní, schopní bojovat do posledních sil, prokazují své morální lidské kvality, osvědčují pevný charakter:„člověk není stvořen pro porážku… člověka lze zničit, ale ne porazit.“