Zdeněk Jirotka Saturnin

Úryvky:

Dědeček pravil, že to bylo docela prozíravé, ale že mu není jasno, kdo vypjal hlavní kontakt, když zvonek začal zvonit, kdo vyrazil to okno a proč já jsem se pral se Saturninem. Dříve, než jsem mohl odpovědět, ozval se Saturnin a pravil, že to on.. Slečna Varvora se na mne se zájmem dívala a pak prohlásila, že mám vlasy plné omítky. Tím byla obrácena pozornost k zarputilému čarostřelci a nakonec se vysvětlilo, že Milouš vůbec neměl v úmyslu střílet, a zvláště ne, jak říkal dědeček, na zeď. Poprvé vystřelil, když mu uklouzla noha a on padal ze schodů. Při tom se puška vzpříčila v zábradlí schodiště a když se ji namáhal vytáhnout, vyšla druhá rána, ačkoliv se prý vůbec nedotkl kohoutku.

Teta umíněně přicházela a odcházela a už ve dveřích vždy ohlašovala: „Přinesla jsem ti žloutek s cukrem. Přinesla jsem ti med. Přinesla jsem ti zavařeninu. Přinesla jsem ti sýr.“ Když přišla počtvrté, dědeček rozzuřeně vyskočil a teta se rychle dala na ústup. Sotva se dědeček zase posadil, otevřely se dveře znovu, vstoupil Milouš s rezavou plechovkou v ruce a řekl dědečkovi: „Přinesl jsem ti červy.“ Dědeček vytřeštil oči a pak za strašného řvaní vyhnal zděšeného Milouše z pokoje.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Myslím, že jsem se už zmínil, že mám tetu jménem Kateřina. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Teta Kateřina má syna. Je mu 18 let a jmenuje se Milouš. Neštěstí nechodí nikdy samo. Teta je vdova a Milouš je sirotek, protože strýc František před deseti lety zemřel. Jistě nelituje, že to udělal. Poslouchat celý život přísloví, pořekadla a zrnka moudrosti není maličkost.

…

Když jsem se jednou tety ptal, jestli už přemýšlela o tom, čím Milouš bude, naznačila mi nejdříve, že to není moje starost, a potom střízlivě řekla, že Milouš překrásně bruslí. Kdybych prý viděl ty figury, no unikum. Ta odpověď se mi zdála podivná. I kdyby tomu bylo tak, jak teta říká, co bude, proboha, dělat v létě?

Potom teta změnila téma rozhovoru a vzpomínala na svého nebožtíka muže. Vykládala mi o něm, jako kdybych ho byl jakživ neviděl. Já se naň pamatuji velice dobře. Byl to podivuhodný človíček. Vystřídal překvapující množství povolání z toho důvodu, že považoval za nedůstojné, aby někoho poslouchal. Teta tomu říkala vrozená hrdost. O postavení, které si nakonec získal, se mínění rozcházejí.

Teta Kateřina říká, že byl vědeckým pracovníkem. Já jsem toho názoru, že měl malou továrničku na nějaké čisticí prostředky, a Saturnin jednou řekl, že podle toho, co slyšel, to byla továrna na katastrofy. Skoro bych řekl, že máme pravdu všichni.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Zatímco jsem mluvil s tetou, odešla slečna Barbora k vzdálenějšímu ohništi. Teta se na mne chvíli dívala se vztekle stisknutými rty a pak řekla, že kdo se směje naposled, směje se nejlépe. Odpověděl jsem jí, že se nesměju vůbec a že už mám těch jejích přísloví až po krk.