NM - požadavky k DT

LITERÁRNÍ EPOCHY, SMĚRY, PROUDY, HNUTÍ A SKUPINY

Antika – literatura starověkého Řecka a Říma; 8 st. př.n.l. – pád západořímské říše (476 n.l.); Řecko – hlavní žánry epos (Homér – Illias (Trojská válka) a Odysseia – cesta z Trojské války) a tragédie (Sofokles, Aischylos, Euripides); Euripides – Deus ex machina = Bůh ze stroje -> spuštěn na scénu – znázornění božího zásahu -> autor neví kam s dějem => Bůh ze stroje a zvrat. Řím – Vergilius, Titus Plautus, Ovidius (Naso)

Středověk – základní žánry: Hrdinský a rytířský epos. Legenda – o svatých a jejích skutcích, zázracích, zázračné prvky. Kronika – zaznamenaný sled událostí, jak šly za sebou, Kosmova kronika – 1. a v latině, próza. Satiry – veršované i v próze. Podkoní a žák…Hus – O církvi, O svatokupectví.

Renesance – 14. století v Itálii; obnova antického způsobu života; Bocaccio – Dekameron, Aighieri – Božská komedie, Petrarca – Sonety Lauře; Francie – Villon; Anglie - Shakespeare

Humanismus – filosofický směr, kde se klade důraz na člověka; 16. století, hodně se rozvíjí v Čechách; Viktorín Kornel ze Všehrd, Daniel Adam z Veleslavína, Jan Blahoslav – překlad části Bible; vznikla Bible Kralická, Václav Hájek z Libočan

Baroko – návrat zpět k Bohu, rekatolizace; období pobělohorské; 17. století, období 30 – ti leté války; Bedřich Bridel, Adam Michna z Otradovic, Bohuslav Balbín – Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého (Balbínova obrana), Jan Ámos Komenský

Klasicismus – návrat k antice a rozumovosti; racionalismus (osvícenství Josef II.); 18. století; rozdělení na vyšší a nižší žánry. Vyšší – óda, tragédie, epos -> vše pro šlechtu. Nižší – komedie, bajky, satiry -> pro nižší vrstvu. Moliére -> kolébka ve Francii v 17. století. Jean de la Fontaine

Osvícenství – vzniká v 18. století ve Francii; víra v pokrok, pravdu a pravdivý smysl života; snaha skloubit myšlenky s vladařskými myšlenkami -> vládnout pro lidi; vznik encyklopedie. Voltaire – Candide, Diderot

Preromantismus – konec 18. století a počátek 19. století; velká citovost až přecitlivělost, návrat k přírodě; Jean Jacques Rousseau – filosof, Emil aneb O Výchově; J. W. Goethe – Faust, Utrpení mladého Werthera, Viléma Meistra léta učednická; Fridrich Schiller – má i prvky romantismu, Pana Orleánská, Vilém Tell, Loupežníci, Valdštejn

Romantismus – 1. pol. 19. století; často s prvky realismu; navazuje na preromantismus, nejprve v Německu -> spousta škol (Jenská škola, škola v Heidelbergu); znaky: 1) Důraz na individualitu autora. 2) Umění subjektivní a citové (jednání na základě citů). 3) Rozpor mezi snem a skutečností. Byron, Hugo, Stendhal, Puškin, Mácha, Tyl, Erben

Realismus – nad romantismem převažuje v 2. pol. 19. st.; spisovatelé se snaží skutečnost zachytit co nejvěrněji. Znaky: 1) Komplexně zachytit skutečnost. 2) Zachytit realitu ve vývoji. 3) Nejdůležitější je román. 4) Hrdina se vyvíjí. 5)Typizace -> hrdina byl typicky pro dobu a prostředí. 6) Autor není přímo účasten. Hrdina z nižších nebo středních vrstev. Dickens, Balzac, Maupassant, Dostojevskij, Tolstoj