12A - Změny v poměru velmocenských sil v období 1853-1871 (včetně sjednocovacích procesů v Německu a Itálii). Mezinárodní důsledky Krymské války.
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
12A) Změny v poměru velmocenských sil v období 1853-1871 (včetně sjednocovacích procesů v Německu a Itálii). Mezinárodní důsledky Krymské války.
Vývoj Německa 1816 - 1871
Politický vývoj 1816 - 1850
Po skončení bitvy u Lipska se sešli evropští panovníci ve Vídni – vídeňský kongres (1814). Napoleonova porážka již byla jistá a tak se jednalo o obnovení stavu v Evropě. Nejdůležitějšími muži kongresu byli rakouský kancléř Metternich, ruský car Alexander I., britský ministr zahraničí Castlereagh, pruský kancléř kníže Hardenberg a zástupce Francie Talleyrand. Právě jeho výmluvnosti a snaze Metternicha uchovat rovnováhu moci v Evropě, může Francie děkovat za to, že zůstala velmocí. Francie na kongresu nevystupovala jako na hlavu poražený, ale skoro jako rovný s rovnými. Jednání skončilo nakonec kompromisem všech stran. Rusko získalo největší část velkovévodství varšavského jako království spojené s Ruskem personální unií. Prusko obdrželo severní polovinu Saska, Porýní , Vestfálsko , švédské Přední Pomořany, Toruň, Poznaň a Gdaňsk. Rakousko bylo obnoveno v hranicích z roku 1797, ale zároveň se muselo vzdát Breisgau a rakouského Nizozemí (přičleněno ke Království spojeného Nizozemí). Další německé státy si udržely svoji suverenitu, a navíc obdržely nezanedbatelné územní zisky. Hannoversko zůstalo spojeno s Velkou Británií personální unií. Švýcarsko získalo tři nové kantony a garance pro svoji neutralitu. Kongres zajistil v Evropě rovnováhu sil, mír na delší dobu a položil základy rozdělení Evropy, které vydrželo až do první světové války.
Období mezi Vídeňským kongresem a revolučními roky 1848–1849 se obecně nazývá restaurací a revolucí. V těchto letech si obyčejní lidé začali uvědomovat, že nejen panovník je ten, který má moc, a že i oni mohou požadovat svůj podíl na moci. Stará, roku 1806 zrušená, Svatá říše římská národa německého byla nahrazena volným spolkem států, který se nazýval Rýnský, později německý spolek. To nevyhovovalo hlavně mladé generaci, která se začala sdružovat do buršáckého spolku, který zahrnoval německá krajanská sdružení. Jejich požadavkem byl národní stát a ústava, která by zajistila jak právo jednotlivce, tak podíl národu na vládě. Toto se neomezovalo pouze na Německo, ale dělo se to na celém kontinentě.
V březnu roku 1848 propukla spontánní lidová pozdvižení ve všech německých státech. Následovalo jmenování liberálních vlád, které se snažily vyhovět revolucionářům. Musel odstoupit nenáviděný Metternich. Všechny německé státy se dohodly na všeobecných rovných volbách a vzniku Národního shromáždění ve Frankfurtu nad Mohanem. Ale zatímco se poslanci ve Frankfurtu radili, vyšlo najevo, že panovníci jednotlivých zemí nehodlají odevzdat moc do rukou Národního shromáždění. Velmoci Rakousko a Prusko získali ztracené sebevědomí a přestali na shromáždění brát ohled. A potom co pruský král odmítl korunu „krále Němců“, kterou mu sněm nabídl, bylo Národní shromáždění vyřízeno. Ale práce na národní ústavě, to nezastavilo. Nálada z prvních měsíců roku 1848 se začala pozvolna vytrácet. Nové demokratické Německo ztroskotalo na tom, že státy odmítly ztratit svou suverenitu a rozplynout se do nového útvaru. Přesto předrevoluční stav nebyl nikde obnoven. Prusko i Rakousko zavedly ústavy, které byly ovšem vydány panovníkem bez spoluúčasti dalších národů.