12A - Změny v poměru velmocenských sil v období 1853-1871 (včetně sjednocovacích procesů v Německu a Itálii). Mezinárodní důsledky Krymské války.
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
2. Ze strany Sardinského království – v čele tohoto směru stál ministerský předseda Camillo Cavour (v úřadu od roku 1852). Cavour se pokoušel sjednotit zemi pod Savojskou dynastií (Viktor Emanuel II.).
Oba směry bývají někdy rozlišovány jako sjednocení „zdola“ (Mazzini, Garibaldi) a „shora“ (Cavour). Cavour se při hledání spojenců obrátil na francouzského panovníka, Napoleona III. Na tuto orientaci měla vliv i účast sardinské armády v Krymské válce po boku Francie, Británie a Osmanů. 1859 bylo Rakousko vyprovokováno k vyhlášení války Sardinii (to byla podmínka pro pomoc Francie). V bitvách u Magenty a Solferina byli Rakušané poraženi, ale díky nečekanému separátnímu míru Francie s Rakouskem ve Villafranca nebylo dosaženo všech územních cílů (Benátsko bylo ponecháno Rakousku). Francouzi získali Savojsko a Nizzu (dříve součást Sardinského království), Viktoru Emanuelovi II. připadla Lombardie. Po revoluci na území papežského státu 1860 přešly pod sardinskou nadvládu další státy – Parma, Modena, Toskánsko, Romagna (o připojení rozhodl plebiscit). Roku 1860 vypuklo rolnické povstání v Království obojí Sicílie (proti Bourbonům) – s vědomím Viktora Emanuela jej přijel podpořit Garibaldi se svými dobrovolníky („tažení tisícovky“). Ovládl Sicílii a jižní Itálii s Neapolí. Cavour ho přesvědčil, aby se tato území připojila k Sardinskému království a aby Garibaldi předal moc Viktoru Emanuelovi II. A tak bylo roku 1861 vyhlášeno Italské království (konstituční monarchie) s hlavním městem Turínem.
Roku 1866 Itálie, spojenec Pruska, využila porážky Rakouska v Prusko-Rakouské válce a připojila Vídeňským mírem Benátsko. Roku 1870 byla poražena Francie Pruskem (Francie = dosavadní ochránce papežského státu) => k Itálii připojen i papežský církevní stát a roku 1871 se hlavním městem Italského království stal (po Turínu a Florencii) Řím.
Italští nacionalisté chtěli (zatím neúspěšně) připojit ještě Terst, Dalmácii, Savojsko a Nizzu (tzv. „Italia Irredenta“ = neosvobozená). Sjednocení Itálie však nepřijal papež. Tomu zůstal jen Vatikán (0,4 ha). Prohlásil se za Vatikánského zajatce a na protest Vatikán neopouštěl.
Sjednocení Itálie však neodstranilo rozdíly mezi severní a jižní Itálií.
Krymská válka
Již od 18.století byla Osmanská říše v krizi, často docházelo k separatistickým tendencím. Myslím, že všichni asi vytušíte, kde nejvíce. W.S. Churchill prohlásil, že Balkán je sud se střelným prachem a moc se nemýlil. Začal politický boj mocností o podíly na dělení nemocného muž na Evropy. Účast ? Tradiční – VB, Fr., Rak. a očekávaně v této době neustále hladové Rusko.
Rusko s Osmanskou říší přímo hraničilo, ale mnohem důležitější než posunout hranice na souši byla kontrola nad černomořskými úžinami. Druhou věcí, která carské Rusko eminentně zajímala, byla kontrola Cařihradu (2. Říma – „to víte ochrana souvěrců“). Bospor a Dardanely a jejich kontrola ležely též v žaludku ještě větším rybám, tehdejší světové říše č.1. VB kontrolovala světová moře včetně Středozemního a velmi stála o rozvoj obchodu s Tureckem. Ruské zájmy se nelíbily ani starému Procházkovi, přece si nenechá fušovat do Balkánu, kde má své zájmy. Do partičky už chybí jen Frantíci a ti chtěli pouze chránit své katolické souvěrce a posílit svůj vliv v severní Africe, respektive na Blízkém východě.