12A - Změny v poměru velmocenských sil v období 1853-1871 (včetně sjednocovacích procesů v Německu a Itálii). Mezinárodní důsledky Krymské války.
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Německý spolek
Vznikl na jednání ve Vídni. Byl to volný svazek států. Skládal se ze třicetipěti samostatných států a čtyř svobodných měst. Předsednictví patřilo Rakousku. Jediným spolkovým orgánem bylo Spolkové shromáždění se spíše formální funkcí. Ústava přijatá na Vídeňském kongresu označila spolek za „nerozpustitelný“.
Sjednocení Německa
Autor, revidující: Václav Němec, Jan Surý
V prostoru, kde vznikl roku 1871 sjednocený německý stát, trval partikularismus po celá staletí. Ačkoliv se mohlo zdát, že byly německé státy sjednoceny institucí Svaté říše římské a jejích předchůdců, nebylo tomu tak. V průběhu dějin zde existoval různý počet větších či menších útvarů světských i církevních (např. po třicetileté válce se zde nacházelo přes 200 různě velkých státečků), které se nejednou stavěly na odpor centrální moci v podobě římských králů a císařů a často soupeřily mezi sebou, navíc část jejich území nebyla součástí Říše, takže císařové nad ním neměli absolutně žádnou moc (nejvýrazněji je to vidět na Prusku a jeho državách na území dnešního Polska).
Myšlenka na sjednocení budoucího Německa (název „Německo“ lze používat až od roku 1871, do té doby jde o chybu) byla umožněna díky postupnému úpadku Svaté říše římské pod vládou Habsburků v průběhu 18. století. Zdaleka nejvýraznější ranou pro Říši i Habsburky byly války proti revoluční Francii v závěru 18. století a války s Napoleonem. Napoleona (I.) lze považovat v jistém směru za významného unifikátora německého prostoru. Byl to právě on, kdo zasadil smrtelnou ránu Svaté říši římské (zanikla 1806), silně zredukoval počet drobných státečků a řadu z nich spojil v Rýnském spolku (1806). Po porážce Francie byl na Vídeňském kongresu (1815) založen Německý spolek pod patronací Rakouska. Ten opět obnovil starou roztříštěnost.
Události uplynulých let ale nedovolily návrat do starých kolejí. Liberální myšlenky, vědomí společného protifrancouzského boje a hlavně postupná hospodářská integrace (1833 vznikl celní spolek z iniciativy Pruska) a vzrůst moci pruských Hohenzolernů, umocněné událostmi roku 1848 (Frankfurtský sněm a de facto zánik (dočasný) Německého spolku), byly hlavními impulzy sjednocovacího procesu. Pruská Erfurtská unie ale selhala a Německý spolek byl obnoven 1850 opět pod vedením Rakouska (Olomoucké punktace, „olomoucké ponížení“ Pruska).
Existovaly dvě hlavní koncepce sjednocení:
Maloněmecká – sjednocení pod nadvládou Pruska a bez účasti Rakouska. Hlavním důvodem odmítání Rakouska jako součásti budoucího sjednoceného Německa byl jeho mnohonárodnostní charakter (tzn. nebyli zde zdaleka jen Němci).
Velkoněmecká – pod patronátem Rakouska (Habsburků).
Do čela Pruska, které jednoznačně aspirovalo na vedoucí pozici v Německém spolku, se dostal roku 1861 král Vilém I. a o rok později byl jmenován pruským kancléřem zkušený politik Otto von Bismarck. Rovněž v čele generálního štábu pruské armády stála význačná osobnost – Helmuth von Moltke. V této době startuje pruská vojenská reforma. V 50. – 60. letech v Německu vypukla tzv. Grümderská (zakladatelská) horečka. Začaly vznikat podniky, dochází k rozvoji kapitalismu a k zavádění nejmodernější technologie výroby. Na podnikání se účastnili také junkeři (šlechtičtí velkostatkáři). Představitelem junkerů byl i Otto von Bismarck.