12A - Změny v poměru velmocenských sil v období 1853-1871 (včetně sjednocovacích procesů v Německu a Itálii). Mezinárodní důsledky Krymské války.

Bismarck směřoval pruskou zahraniční politiku k zajištění mezinárodní pozice pro budoucí sjednotitelské ambice. Cílem bylo sjednotit Německo pod vládu Pruska „krví a železem“. Alvenslebenovou konvencí z roku 1863 si spřátelil Rusko, když mu dal právo stíhat polské rebely na pruském území, čímž ale vyhrotil vztahy s Francií, která Poláky podporovala. Rovněž došlo k protirakouskému spojenectví se Sardinským královstvím.

Roku 1864 Prusko zavleklo Rakousko do války proti Dánsku (o území Šlezvicka a Holštýnska). Dánsko bylo poraženo, Prusku připadlo Šlezvicko, Rakousku Holštýnsko (přístav Kiel). Roku 1866 vyvolalo Prusko válku s Rakouskem o Holštýnsko, což byla ale v podstatě jen záminka, kterou Bismarck potřeboval pro uskutečnění svých plánů. Konfliktu se účastnily i německé státy, Německý spolek se v podstatě rozpadl. Pruská armáda, která prošla rozsáhlými reformami jak v otázce výzbroje (jehlovky), tak i taktiky, řízená velmi schopnými generály, se ukázala pro Rakousko příliš silná (je možné ji označit za možná nejsilnější v celé soudobé Evropě). 3. července 1866 bylo Rakousko definitivně poraženo v bitvě u Sadové (u Hradce Králové). Rakouský velitel, Ludwig von Benedek, chybně očekával pruský vpád u Olomouce, navíc českou krajinu neznal, jak sám upozorňoval. Příměří bylo podepsáno v Mikulově, mírová smlouva 23. 8. 1866 v Praze. Byl zrušen Německý spolek a k Prusku připojeno Holštýnsko a další území. Vznikl Severoněmecký spolek, v němž hlavní roli hrálo Prusko. Obsahoval území na sever od Mohanu. Zde dochází ke sjednocení měr a vah a ke zrušení cel; dochází k dohodě o společné zahraniční politice a obchodu. V roce 1867 byla uzavřena celní jednota i s katolickým jihem Německa (Bavorsko, Bádensko) – tyto státy se připojily k Německu po vítězství nad Francií (Napoleon III.).

Roku 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství ve Versailles (18. ledna). Panovníci všech německých států prohlásili pruského krále německým císařem (Vilém I.). Německé císařství bylo militaristickým státem se silnou armádou, a tudíž nebezpečnou zemí. Přesto to ale byl stát spolkový, neexistovala tu neomezená moc císaře.

Sjednocení Itálie

Snaha o sjednocení Itálie je dlouho trvající jev, který můžeme sledovat v jisté podobě již ve středověku. Roztříštěnost země byla silnou překážkou dalšího hospodářského a politického rozvoje. V druhé polovině devatenáctého století toto úsilí vrcholí v rámci sjednocovacího hnutí s názvem risorgimento, současně s národně-emancipačním hnutím v jiných evropských státech. Pokusy v první polovině století byly potlačeny (Napoleon (I.), revoluce roku 1848, karbonáři).

Impulzy ke sjednocení vyšly ze dvou směrů:

1. Republikánského, v jehož čele stál Giuseppe Mazzini, vůdce Mladé Itálie a Mladé Evropy, spolu s radikálním revolucionářem Giuseppem Garibaldim a jeho „červenými košilemi“.