Renesanční filosofie

- tato epocha je plná velkých náboženských, politických i společenských převratů

- Michel de Montaigne – v centru jeho myšlení stojí člověk – renesanční, uvolněný z řady pout, všestranně zaměřený

4) Reformace

- potřebu reformy církve si uvědomovali i humanisté, hlavně němečtí

Martin Luther

- nebyl filosof, ani vědec, zavrhuje nárok církve být jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem (odpustky)

- slovo a rozum, teologie a filosofie se nemají mísit, ale co nejmoudřeji odlišovat („Rozum, děvka ďáblova“), zapřísáhlý nepřítel filosofie

Melanchton

- Lutherův spolupracovník, snažil se spojit novou církev se starou učeností

Další významní reformátoři: Ulrich Zwingli, Johannes Kalvín

- reformační hnutí způsobilo vnější ohrožení katolicismu, donutilo k hluboké reflexi, vnitřní očistě a koncentraci vnitřních sil, ale také podnítilo velmi úspěšný protireformační úder

5)Sociální a politické převraty na prahu novověku

- vzestup měst a měšťanstva

- raně kapitalistický způsob výroby a směnné hospodářství začaly nahrazovat zemědělské a naturální uspořádání středověku, nositelem nového hospodářství se stalo měšťanstvo

- nositelem kultury se stala města – Itálie, J a Z Německo

- duchovní život přešel z rukou duchovenstva do rukou laiků

- stabilní středověká společenská struktura se začala hroutit- probouzí se národní vědomí evropských národů, vznikly národní kultury a literatury

- změněná evropská situace vyžadovala zcela nové právní a státní myšlení

Niccolo Machiavelli (1469-1527)

- florenťan, nadchl se pro myšlenku národní jednoty a velikosti, nenáviděl papežství

- dílo: Vladař (politické teorie, všechny prostředky, které slouží k zachování státu, jsou oprávněné, ať už jsou morální nebo ne)

- hluboký znalec člověka a jeho slabostí, kterých politik musí využívat, státník musí mít na paměti, že všichni lidé jsou špatní a většina je také hloupá

Hugo Grotius (1583-1645)

- holandský právník a teolog, opak Machiavelliho

- právo se podle něj odvozuje z boží vůle

- jeho největším zájmem je zachovávat jistotu obchodu proti válečným a loupeživým přepadům

- právo stojí nad státem (platí pro všechny)

- vedle zjevné Boží vůle existuje přirozené právo, které vyplývá z lidské přirozenosti, kterou chtěl Bůh

- přirozené právo zavazuje každého člověka tak i státy v míru a válce – mezinárodní právo

- je považován za zakladatele mezinárodního práva

Thomas Hobbes (1588-1679)

- nauka o státě je jádrem jeho filosofie (důležité: jeho převraty v Anglii, Paříži, kterých byl sám svědkem)

- z etické a politické filosofie odstraňuje teologická hlediska a ohledy, opírá se o zkušenost, je materialista a ostře odmítá svobodu vůle

- Hobbes vidí člověka jako egoistu, který usiluje o vlastní výhody, tj. o zachování své existence a o vlastnictví co nejvíce států, v přírodním státu, kde všichni jednají podle této snahy, vládne „válka všech proti všem“ – tento stav neuspokojuje přirozenou lidskou potřebu jistoty; právní ochranu, jistotu a možnost praktického osvědčování ctností nalézají teprve tehdy, když si smlouva vytvoří nadřazenou moc státu, jejíž vůlí se nadále podřizují