iluze o nadstranické moci

Iluze o nadstranické moci

Přímá volba prezidenta nesmí být věcí momentálních nálad

• Prezident by měl být člověk gramotný, čistotný, relativně esteticky přijatelný (tzn. neošklivý)

• V dobách, kdy se královská moc odvozovala od Boha, byl panovník "trojmocným" - tj. zákonodárným, výkonným i soudním – suverénem a hlavou státu.

• Postupně se reálné moci hlav států snižovaly, někde méně, někde více

• prezidenti v tzv. prezidentských systémech, jejichž vzor představuje politický systém USA.

  • Přímo volený prezident je zde sám exekutivou, nepovstává z parlamentu ani mu není odpovědný, nemůže jej rozpustit a parlament zase nemůže sesadit prezidenta (s výjimkou trestněprávní situace).

  • V USA musí sice Senát odsouhlasit prezidentovy kandidáty na ministry, ale ti jsou prezidentovými ministry, vlastně jeho pomocníky.

  • Americkou vládou je pouze a jedině prezident, který má mandát na pevně stanovené období a jehož setrvání v úřadu nezávisí na parlamentu.

  • Parlament schvaluje zákony a rozpočet

• Klasické rozdělení mocí na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní existuje pouze v klasickém prezidentském systému, v klasickém parlamentním systému moc zákonodárná a výkonná často fakticky splývají, neboť vládu schvaluje a zpravidla i vytváří parlamentní většina.

• Generál de Gaulle však na přelomu 50. a 60. let zavedl duální povahou exekutivy – přímo voleným prezidentem, jenž disponuje významnými pravomocemi, ale který zároveň sdílí výkonnou moc s premiérem, jehož vláda se opírá o parlament – poloprezidentský systém

• Někde jsou tyto volby zmanipulovanou fraškou, jež má dodat demokratickou legitimitu faktickému diktátorovi (Bělorusko), jinde zas výběrem kladeče věnců (Slovensko, Bulharsko),

• V Rusku pak vznikl model, který bývá někdy nazýván jako super – či hyperprezidencialismus. Prezident v něm sice sdílí výkonnou moc s vládou vzešlou z parlamentu (zhruba v poměru 10:1), ale reálně je – z vnitrostátního hlediska – mocnější než prezident americký.

• K případným změnám v systémovém postavení českého prezidenta by se mělo přistoupit až po rozsáhlé a emocí zbavené diskusi, jež by zahrnula minimálně tři základní tematické okruhy:

  • Za prvé, dosavadní ústavní a politickou roli hlavy českého státu

  • Za druhé pak možné důsledky zavedení přímé volby bez výrazných změn ústavy (čili variantu "parlamentní systém s přímo voleným prezidentem")

  • Za třetí zavedení přímé volby provázené podstatným rozšířením prezidentských pravomocí.

Všetečný kladeč věnců

• Česká republika je, tak jako polistopadové Československo, parlamentním systémem, v němž má nepřímo volený prezident plnit dle litery ústavy především funkce reprezentativní a arbitrární.

• Nicméně historie posledního desetiletí dokládá, že příhodné okolnosti mohou i z ústavně slabého prezidenta učinit významného hráče na politické scéně.

• Od svého dosazení na prezidentský stolec v prosinci 1989 se Václav Havel nehodlal spokojit s rolí, kterou mu předepisovala ústava, ale chtěl být tím, kdo politiku aktivně tvoří. A nešlo-li to přímo, muselo to jít oklikou, například přes federálního premiéra Mariána Čalfu, komunistického aparátníka s "hrudkou másla na hlavě", a tedy člověka povolného.

• Do roku 1996, v období první Klausovy vlády, byl Václav Havel opravdu spíše kladečem věnců, který se omezoval na rýpance v novoročních projevech a na spektakulární gesta v zahraniční politice typu nekonzultovaného pozvání Salmana Rushdieho – prostor pro zásahy prezidenta byl tehdy ještě poměrně úzký.

• Zlom přináší až rok 1996, kdy se vlády ujímá stejná sestava, leč již jako kabinet menšinový. Právě tehdy dosahovaly reálné možnosti prezidenta zasahovat do domácí politiky vrcholu.

  • Ani tehdy nepostupoval Václav Havel přímo sám, nýbrž se spojenci z řad parlamentních stran či jejich křídel, konkrétně především s KDU-ČSL, ODA a s tou částí ODS, z níž časem vznikla Unie svobody.

  • Výsledkem spojeného úsilí zmíněných aktérů byla Tošovského "zimní vláda"

    • kabinet menšinový, který dostala do sedla pouze svého druhu opoziční smlouva se sociálními demokraty – šlo v pořadí už o druhou opoziční smlouvu

      • první se zrodila po volbách v roce 1996, kdy ČSSD umožnila výměnou za parlamentní posty instalaci menšinové Klausovy vlády