iluze o nadstranické moci
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Opravdu silný prezident by měl disponovat téměř všemi výše uvedenými "zbraněmi". Ale proč si vlastně něco takového vůbec přát? Ve Francii znamenala mocný impuls k zavedení semiprezidencialismu neschopnost stran vytvořit stabilní a funkční vládu. Generál de Gaulle navíc politické strany diplomaticky řečeno neměl rád, takže ne náhodou bývá francouzský model, alespoň v jeho původním rozvrhu a záměru, charakterizován jako bytostně antistranický.
Dnes závisí postavení francouzského prezidenta na tom, má-li jeho strana v parlamentu většinu, či dlí-li v opozičních lavicích. Druhé variantě se říká kohabitace a Francie nyní tuto zkušenost prožívá již potřetí, tentokrát v provedení levicový premiér a pravicový prezident.
Působí-li stranický systém složený z více než pěti stran často odstředivě, polarizačně, pak přítomnost přímo voleného a pravomocemi obdařeného prezidenta může tyto negativní tendence ještě umocnit. Ne nutně, avšak "systémová" pravděpodobnost takového vývoje bude poměrně vysoká.
Pokud by se tedy Česká republika měla přiklonit k francouzskému poloprezidentskému modelu, pak asi jen společně se zavedením většinového volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny.
Zastánci poloprezidentského systému tvrdí, že v sobě vhodně spojuje výhody parlamentního a prezidentského systému a současně eliminuje jejich nevýhody. Přitom Achillovou patou celého konceptu semiprezidencialismu byl až donedávna mizivý počet empirických případů
Politický systém pro Českou republiku
V České republice se od léta 1996, tedy již šestým rokem, střídají menšinové kabinety, jejichž existence je prakticky nemyslitelná bez nějaké té opoziční smlouvy.
Jednou z hlavních reálných bolestí českého politického systému jsou proto slabé, nemohoucí vlády.
Odmítneme-li americký model jako specifickou a v mnohém spornou záležitost a zavrhneme-li i model francouzský, byť třeba jen pro jeho nevyzkoušenost, zbývá vlastně jediné demokratické uspořádání – parlamentní systém.
Perspektiva nemohoucích vlád nevěstí pro budoucnost české demokracie nic dobrého.
Závěr je tedy jediný: Inovaci si žádá především postavení vlády jako celku v tom smyslu, aby z voleb vycházely kabinety zároveň účinné a reprezentativní (tzn. akceschopné a víceméně většinové i z hlediska voličské podpory, reprezentativní funkce prezidenta znamená něco jiného).
Způsoby se nabízejí v zásadě dva - za prvé, úprava, reforma či změna volebního systému, za druhé pak přepracování samotné ústavy, například v podobě zavedení konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě.
Lze tedy uzavřít: České republice by asi nejvíce vyhovoval takový parlamentní systém, který by ve své konkrétní aplikaci produkoval konzistentní, reprezentativní a akceschopné parlamentní většiny.