iluze o nadstranické moci
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Druhá smlouva, tedy ujednání, s jehož pomocí povstala Tošovského vláda. Tošovský, zcela postrádal vlastní politické zázemí. Ač byla jeho vláda mediálně prezentována jako vláda odborníků, šlo o menšinovou koalici KDU-ČSL, ODA a ODS-US, jež se opírala o prezidenta, stejně jako se prezident opíral o ni.
Na české politické scéně tak zatím platí, že faktický vliv prezidenta je přímo úměrný míře neschopnosti stran sjednotit se na nějakém programu nebo opatření. Nedokáží-li samotné politické strany vytvořit soudržnou (vládní) většinu, prezidentovi se přirozeně otevírá prostor ke spřádání všemožných kombinací a "kutí piklů".
Za paravánem Georgi Parvanova
Přímá volba nepochybně posiluje legitimitu takto vybraného funkcionáře
U prezidenta-straníka, tedy u někoho, kdo by se ve své politice stabilně opíral o konkrétní stranickou formaci, jejímž by byl členem nebo z níž by vzešel, by pak záleželo na postavení jeho strany v parlamentu (popřípadě ve vládní koalici) a na jeho vlastním místě ve stranické hierarchii.
Někdejší bulharský car Simeon byl ještě jako dítě svržen s nástupem komunismu, a po jeho pádu se snažil uchytit na bulharské politické scéně. Nejprve to zkoušel s obnovou monarchie, a to navzdory odporu domácích bulharských politiků, přinejlepším vlažnému zájmu obyvatelstva i skepsi španělského panovníka Juana Carlose, s nímž celou záležitost konzultoval. Simeon byl totiž v exilu – údajně úspěšným – španělským podnikatelem. Nakonec pochopil. Založil si politickou stranu, vyhrál volby a stal se premiérem. Ale není mu co závidět. Stojí v čele poslepované koalice, země se zmítá v hospodářské krizi a za ceremoniálním paravánem "připravuje půdu pro zásadní politický zvrat" hlava státu Parvanov.
Generál nad stranami
Většina příznivců přímé prezidentské volby připouští, že by její zavedení mělo být provázeno i rozšířením pravomocí hlavy státu.
Poloprezidenstký systém je podle zakladatelské definice Maurice Duvergera systém jak s přímo voleným prezidentem vybaveným významnými pravomocemi, tak s vládou vzešlou z parlamentu.
Do arzenálu těch opravdu nejúdernějších "poloprezidentských" pravomocí patří
exekutivní akty (vydávání nařízení a jmenování osob do určitých funkcí), které nevyžadují ani kontrasignaci premiéra, ani schválení jinými orgány
výhradní právo jmenovat osobu pověřenou sestavením vlády doplněné možností či povinností rozpustit parlament, pokud opakovaně odmítá vyslovit důvěru vládě touto osobou sestavené;
právo rozpustit parlament – zde jsou důležité především podmínky, za nichž tak prezident smí či musí učinit (viz například bod 2);
právo vetovat zákony spolu s tím, že k přehlasování prezidentova veta parlamentem je nutná početnější než nadpoloviční většina;
právo vypisovat referendum, zejména pak výhradně z vlastní vůle.