Objasnete podstatu socializace osobnosti a pusobeni hlavnich socializacnich cinitelu- rodina,
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
SOCIALIZAČNÍ ČINITELÉ
Socializačními činiteli jsou instituce a osoby, které socializačně působí. Pokud jde o instituce, jde na prvním místě o rodinu, dále o školu, další výchovná zařízení i o různé sociální skupiny. Pokud jde o osoby, pak jde jednoznačně o matku, otce, sourozence, prarodiče a další osoby z kruhu rodiny. Následují učitelé, kamarádi, různé vzory a modely, v neposlední řadě vzory a modely prezentované televizí a filmem.
Socializační činitelé nepůsobí na všechny stejně a podle určitého předem jasně daného schématu, ale tak, jak je ten který vybaven, jak působit umí a chce.
1) SOCIALIZACE V RODINĚ
Význam rodiny pro socializaci dítěte je klíčový, ojedinělý, prakticky nezastupitelný. Je to dáno tím, že dítě zde nachází uspokojení potřeb, které je pro průběh dalšího sociálního začleňování rozhodující. Jde o potřeby: být druhým člověkem akceptován, být milován a moci milovat, vciťovat se do druhého, ztotožňovat se s druhým. V návaznosti pak vytváří svým socializačním působením základní podoby klíčových prožitků sama sebe: já jsem, já umím, já dokážu, já mám, toto je moje, jsem chlapec, jsem děvče, toto jsou moje povinnosti a úkoly, toto jsou pravidla, jimiž se řídím. Rodina, která působí v těchto oblastech nedostatečně je označovaná jako disfunkční nebo dokonce afunkční, když zcela selhává nebo dítě ohrožuje.
2) SOCIALIZACE VE ŠKOLE
Vstup dítěte do socializačního prostředí školy je jedním z pronikavých obratů v životě osobnosti. Proto se také v této souvislosti hovoří o prahovém zážitku vstupu do školy, jako by dítě vcházelo do jiného světa. Jde o přechod z intimního svazku rodiny do veřejného prostředí školy. Tam se prosazují pravidla platná pro všechny stejně, oproti chápavému a omlouvajícímu přístupu rodičů. Dítě podstupuje něco nového a dobrodružného. Pokud se s tím vším pojí úspěch, je zdárně nastoupena vyšší fáze socializace. Pokud se dítě setkává s traumaty a ponížením, vede to ke strachu a blokování motivace se socializačně vyvíjet. Socializační působení školy se mění s věkem žáků, studentů. V obecné rovině má toto působení pět základních rovin:
a) rovina poznávacích aktivit: svět je poznatelný, kultivace vnímavosti žáků
b) rovina zadávání úkolů, vytyčování požadavků, plnění povinností: splnit úkol, poručit si
c) rovina hodnocení
d) rovina sebeprezentace: žák se učí být v centru pozornosti
e) rovina spolužákovské vzájemnosti: kultivace chování v situacích soutěže a spolupráce
3) SOCIÁLNÍ VÝZNAM VRSTEVNÍKŮ
V období adolescence narůstá socializační význam spontánních vztahů a pospolitostí mezi vrstevníky (bez zásahu dospělých). Vztahy lze rozdělit do tří základních kategorií:
a) velké, hromadné pospolitosti: sdružování mladých lidí na koncertech oblíbených kapel, tanečních zábavách, manifestacích, táborech apod. Dochází zde k mimořádně silným zážitkům pospolité identity. Pocit identity bývá u ohrožených sociálních skupin mládeže podporován za určitých okolností alkoholem, drogami.