Psychologie vitálně ohroženého nemocného

Psychologie vitálně ohroženého nemocného, reakce na závažnou diagnózu - fáze

• člověk je asi jediný tvor, který ví, že žije, ale také ví, že zemře = toto vědomí v nás budí strach

• strach ze smrti běžně potlačujeme, na smrt nemyslíme

• v nemoci strach ze smrti často ožívá, i když nejsme ohrožení na životě= nemoc nám připomíná, že jsme smrtelní, někdy ani nevíme, jak je naše nemoc vážná. Mnoho lidí s nejasnou diagnózou nebo ti, co nedůvěřují lékařům, bojuje se strachem ze smrti, ale nedává to najevo

• zároveň je nemoc příležitostí, zamyslet se nad vlastním životem, jak s ním hospodaříme, co bychom chtěli a co bychom měli zásadně změnit

U vitálně (tj. na životě) ohroženého pacienta se smrt stává naléhavým problémem pro zdravotníka i nemocného (pokud o svém ohrožení ví). Můžeme odlišit čtyři typické případy:

1. nemocný je akutně ohrožen, je však naděje, že bude zachráněn a vrácen normálnímu životu = po těžkém zranění hrozí vykrvácení, zadušení, smrt následkem šoku, ale nemocný se může v krátké době úplně uzdravit

   • situace klade na zdravotníky vysoké nároky, vyžaduje vypětí duševních a někdy i tělesných sil, úspěch v této situaci ale přináší značné profesionální i lidské uspokojení

   • je-li pacient při vědomí, posilujeme jeho naději na úplné uzdravení a jeho duševní pohodu

2. nemocný je akutně ohrožen a lze ho zachránit, jeho život však bude i v dobré

případě stále ohrožen recidivou nebo komplikacemi – nemocný s rakovinou

může být úspěšně operován, ale nelze vyloučit metastázy, transplantace orgánů

• tato situace je mnohem náročnější pro zdravotníky i pro nemocného, co a jak pacientovi říkat o jeho nemoci, jak čelit jeho úzkosti a depresi

3. léčení může oddálit konec života, ale naděje, že pacientovi podstatně

pomůžeme, je nepatrná – při rakovině s metastázami, při leukémii

• je obtížnější udržovat v nemocném věrohodně naději na přežití

• pro zdravotníky jsou příznaky nemoci často tísnivé, snadno vyvolávají odpor, a přání „aby už byl konec“ – s obojím se musíme umět vyrovnat, nezapomínáme na cenu drobné ošetřovatelské práce a na citlivou komunikaci

4. nemocný umírá – jde o to, zmírnit tělesné i duševní utrpení, nepřipustit u pacienta

pocit opuštěnosti

• udržovat do posledního okamžiku naději nebo , je-li si nemocný vědom svého stavu, poskytnout takovou útěchu, která je v našich silách

• ohrožení může přijít poznenáhlu (zhoršení chronického onemocnění), jindy nastává náhle (IM, úraz)

• závažnost příznaků je někdy tak nápadná, že přes všechno ujišťování zdravotníků nemocný ví nebo tuší, na čem je

Sdělení diagnózy

• seznámit se s diagnózou je prvořadý zájem každého nemocného člověka, když se ji nemůže dozvědět a vyšetřování se protahuje, začne být stále více neklidný, rostou jeho obavy, psychika se zhoršuje

• pokud nemocnému nic neřekneme, začne pátrat sám, může si vyložit některé informace jinak

• vývoj názorů na pravdu na nemocničním lůžku prošel řadou změn – pod vlivem událostí 1. a 2. světové války zvítězila strategie milosrdného oklamání (milosrdné lži) pia fraus, dokonce byla pokládána za normu, pravdivé sdělení bylo odmítnuto, sdělit někomu slovo rakovina se rovnalo vyslovení ortelu smrti

• ve druhé polovině 20. století došlo k řadě významných změn – pokroky v medicíně , zvýšená pozornost psychologickému prožívání nemoci, o sdělování pravdy mnoho diskuzí – nemocný má právo vědět a sám rozhodovat, je to jeho nemoc, jeho obtíž, musí se naučit s ní žít, najít si svou identitu v nemoci a v životě s nemocí

• sdělování závažní diagnózy by nemělo být zamlžováno, nemocný má dostávat pravdivé informace, ale vždy takové, jaké unese (pravda po kapkách)

• informace mají být sděleny nejprve nemocnému, teprve s jeho souhlasem příbuzným a známým

• informaci podává ošetřující lékař opakovaně, nestačí jednorázový rozhovor

• s podstatou nemoci a léčebnými postupy seznámit ještě před léčbou, zdůraznit možnosti léčby, ale neslibovat vyléčení

• informace o prognóze podávat uvážlivě, neříkat přesné datum

• komu má být pravda sdělena – každému dospělému člověku, výjimku tvoří pacienti, kteří jsou nejen somaticky, ale i psychicky nemocní – lékař má právo některé skutečnosti zamlčet, ale musí mít pro své mlčení důvod. Každý člověk, ať již psychicky odolný nebo nikoliv, svůj osud, svou nemoc, unést musí – profesionální pomoc tkví v tom, že nemocný bude veden úskalími nemoci, nebude se svou trýzní sám a snažení zdravotníků povede k dosažení psychické pohody

• kdy má být pravda sdělena – doporučuje se ke konci fáze tápání, tedy tehdy, když si „nemoc člověka připraví“, nutno získat citlivost pro správný čas. Pozornost nutno věnovat těm nemocným, kterým je nutné sdělit pravdu proto, že výkon či terapie nesnesou odklad.

• co říci – diagnostická pravda – pamatovat na vysvětlení, co se pod tajemným názvem nemoci skrývá, prognostická pravda – nelze zatajit vážnost, je ale nutné zdůraznit možnosti, každý má právo do poslední sekundy života na naději

• jak pravdu říct – musíme vycházet z individuální situace pacienta a nemoci, přistupovat k nemocnému s respektem a empatií, při rozhovoru volit srozumitelná slova, formulace vět pozitivní, milá, hovor má být stručný, informací nemá být mnoho, pacient má mít možnost položit otázky. S pravdou nemá nikdo zůstat sám – načasovat tak, aby nemocný mohl o získaných informacích následně hovořit s někým jiným (s rodinou, přáteli, psychologem)

• kde pravdu sdělit – v intimním prostředí, v útulné místnosti – ne na chodbě, při vizitě, ve spěchu, rozhovor nemá být rušen (telefonáty, jinými zdravotníky), pokud sdělujeme na lůžku – vytvořit alespoň zdání intimity pacienta. Za nevhodnou dobu pro rozhovor je pokládán podvečer a večer – přicházející noc může být úzkostlivě prožívána

• kdo má pravdu sdělit – ošetřující lékař, nemocný má právo na jednolitý tok informací

• kontraindikace pravdy – pacient si nepřeje pravdivý rozhovor (negativní stanovisko pacienta), psychiatrická diagnóza. Lékař vždy musí nesdělení náležitě odůvodnit. Možné sdělení s omezením nebo tzv. pravda po kapkách

• vždy o dg informovat nemocného, informace rodině obezřetně, po souhlasu nemocného, výjimky – nemocný v bezvědomí, při sdělování pravdy respektovat přání pacienta, brát v úvahu jeho psychický stav

• nevhodné reagování na sdělené nepříjemné pravdy – únik z potíží směrem k nadměrnému kouření, pití alkoholu, užívání drog, vytěsnění – chováme se tak, jako by nemoc neexistovala, regrese – návrat k chování odpovídající mladšímu věku, sebeobviňování, obviňování druhých, projekce – vlastní projevy, přání, chyby promítá na druhé osoby a přisuzuje jim takové vlastnosti, které jsou ve skutečnosti jeho (oni neplní povinnosti, oni nerozumějí tomu, co dělají), racionalizace – nerozumné chování ospravedlňujeme zdánlivě kvalitními intelektovými argumenty (piji alkohol – tím chráním své zdraví, neuspěji u zkoušky – stejně jsem chtěl studovat něco jiného)