Šimek, Grossmann Povídky

Část Jak jsme přechovávali Bělogvardějce obsahuje 37 povídek.

povídka Jak jsem se zklamal v ženách – vypravěč Kvido je kadeřník, který bojuje se svým kolegou Bakštajnem. Zatímco Bakštajn na ženy rád sahá, Kvido si to nedovolí, ale píše o Bakštajnovi pohrdavé básně do časopisu Pitralon. Když jednoho dne přijde do salonu krásná dáma a usedla ke Kvidovi, Bakštajn to neunese a vyvolá rvačku. Všechny přítomné dámy jsou s Kvidem. Ona dáma, Carmen, ho pozve k sobě domů. Kvido přijde na návštěvu se všemi úsporami, je okraden a dojde k názoru, že ženy patří Bakštajnům.

Část Pupáci obsahuje 8 povídek.

povídka Pupák ve školní budově – Dušan M. Pupák dorazil do ředitelny a dohaduje s ředitelem Vanou. Ředitel prosí spisovatele Pupáka o besedu o knize pro děti Kolektiv na chůdách nedohoníš. Kniha končí dvojím probodnutím chůdou, což se zdá řediteli nevhodné.

• určení smyslu díla

Povídky mají především pobavit, ale zároveň poukazují na lidskou hloupost, přehnané sebevědomí, nesmyslnost socialismu,...

• pravděpodobný adresát

Kdokoli, kdo má rád humor dvojice Šimek & Grossmann.

• zařazení knihy do kontextu celého autorova díla

Jiří Grossmann tvořil pouze ve dvojici s Miloslavem Šimkem. Po Grossmannově smrti tvořil Miloslav Šimek s jinými baviči, nebo sám. Povídky vznikaly v průběhu několika let, byly určeny ke čtení na jevišti.

• tematicky podobné dílo

Další povídkové soubory této dvojice.

• porovnání s filmovou verzí nebo dramatizací

- mnoho z povídek bylo natočeno v 60. a 70. letech Českou televizí

např. Moje jízda tramvají - https://youtu.be/_1XhWts69g0, Moje první taneční - https://www.youtube.com/watch?v=OExVESAJ14Q, Branné cvičení naší školy - https://www.youtube.com/watch?v=fF76MFbkicU,...

Ustálený tok dní školního roku bývá osvěžen několika málo akcemi, které žactvu přinášejí vzruch a zábavu, neboť ve zmatku, který logicky s přípravou těchto podniků nastává, podaří se mnohdy nepozorovaně i štulec učiteli pod žebra uštědřit. Na naší škole těšíváme se proto zvláště na hromadný sběr, pořádaný na podzim, Mezinárodní den žen v březnu, přebory v atletice a zvláště pak na branné cvičení, osobně řízené ředitelem školy, desátníkem v záloze Karlem Vachtou. Tento muž, na první pohled apatický, jehož nevyvedl z míry ani napínáček přilípnutý na klice ředitelny či krotký ježek, jistě ne náhodou schoulený na židli za katedrou, se týden před branným cvičením změnil k nepoznání. Ke škole se blížil rychlým pružným krokem a oblečen do hasičské uniformy, vyřazené někdy kolem roku 1912, zamířil do rozhlasové kabiny, aby s úderem osmé pustil desku s vojenskými pochody plnými optimismu a vzápětí nám oznámil, že branné cvičení se blíží a vyžaduje celých mužů a žen, neboť nepřítel se neptá na věk, ale na sílu. O přestávkách pak vyzvídal na učitelích ve sborovně, zda se žactvo na cvičení těší tak jako on. Byl ujištěn, že ano, a odběhl do sklepa kreslit tajné mapy. Na rozdíl od ředitele měli učitelé před akcí panickou hrůzu. Zvláště pak ti, kteří byli v minulých letech při této slavnosti postřeleni či očouzeni dýmovnicí k nepoznání. Den cvičení se však neúprosně blížil.