SOVĚTSKÁ A RUSKÁ LITERATUR 20. STOLETÍ

„Aljoškovo srdce“

- tato povídka vypráví o statečném chlapci Aljoškovi, který pochazí z chudé rodiny. Jeho stará matka umřela a

jeho sestru zabila chamtivá sousedka Makarčicha. Sirotek Aljoška nikoho neměl a byl velmi hladový. Proto se

vloupal k sousedce Makarčiše domů. Byl však přistižen a utlučen téměř k smrti. Nyní Aljoška našel vojáka,

který se o něho stará respektive dává mu jídlo a podobně.

„Azurová step“

„Škola nenávisti“

„Bránili svou zem“

„Slovo o vlasti“

„Sebrané spisy“

KONSTANTIN SIMONOV (1915 – 1979)

„Dny a noci“

- román o obraně Stalingradu

• „Živí a mrtví“

• „Člověk se nerodí po válce“

• „Poslední léta“

- trilogie, analýza vlastenecké války

- dramata:

„Chlapík u všeho města“

„Příběh jedné lásky“

- předválečné komedie

„Ruští lidé“

- o hrdinském boji malého obklíčeného oddílu v začátcích války

VASILIJ MAKAROVIČ ŠUKSÍN (1929 – 9174)

- spisovatel, filmový režisér, herec

- navázal na nejlepší tradice ruské a sovětské venkovské prózy

- jeho povídky jsou prostoupeny nesentimentálním humanismem a osobitým humorem

- vyznačuje se jadrným jazykem, smyslem pro tragikomické situace

- zemřel při filmu bojovali za vlast

„Červená kalina“

„Charaktery a lásky“

„Znám jednoho chlapíka“

- povídkové výbory

„Třesky plesky“

„Podivní lidé“

„Váš syn a bratr“

„Červená kalina“

- filmové scénáře a režie

JURIJ VASILJEVIČ BONDAREV (1924 - ?)

- klíčovým tématem jeho tvorby se stala válka

„Ticho“

„Hořící sníh“

- romány, atmosféra války, psychologie prostých vojáků, filozofická podstata hrdinství

„Prapory žádají palbu“

„Poslední salvy – bitva u Dukly“

- novely

- scénář k filmu „Osvobození“

ALEXANDER SOLŽENICYN (*11. prosince 1918)

- narodil se v Kislovodsku za bolševismu

- komunista, velký vlastenec, proti západu

- sloužil v Rudé armádě

- kvůli narážkám na Stalina ho uvěznili, 8 let byl v lágru, byl doživotně vyhnaným, nesměl psát

- za „uvolnění“ v době Chruščovovy politiky vydal „Jeden den Ivana Děnisoviče“, získal za něj Nobelovu cenu

(1970), doslal se do politické nepřízně, stal se dizidentem

- začal psát knihy o hrůzách komunismu, byl znovu uvězněn a poté přinucen k emigraci (násilně zbaven bčanství

a dovezen do Německa), jeho knihy vycházely po Evropě, žil v USA, jakmile padl režim v Rusku, vrátil se

(1993), ale zjistil, že se prakticky nic nezměnilo

„Jeden den Ivana Děnisoviče“

Povídka, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z roku 1970, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v koncentračním pracovním táboře Gulag. Je částečně autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který byl za války zajat německou zrmádou, ale kterému se podařilo ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim, na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým jménam Ivan Děnisovič Šuchov prožil po různých táborech po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou další "desítku". Tábor ovládají zločinci z povolání, kteří si na úkor "pracantů" zlepšují životní podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho "orgáni strčí do korekce" , což je kamenné vězení, kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v korekci si člověk "užene" nemoc, doživotní následky, nebo i smrt. Povídka je postavena na vyprávění v 1. osobě po jeden den od Budíčku po večerku. Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění. Někteří spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství schylují k ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí "práskat k bezpečákovi"). Tekto popisuje autor život ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku (jediným útočištěm je smrt).