Tři řeky_V001_o

Společná část maturitní zkoušky

Český jazyk a literatura – vyšší úroveň obtížnosti

Pracovní list

Vladislav Vančura

Tři řeky

Výňatek

Umělecký text

Nad jižním Ruskem se otevřelo jaro a opět rozkvetly stromy. Tehdy, když je nejkrásnější čas, jela podle řeky Bugu tělega se třemi vojáky. Vezl je stařeček jménem Matvěj Kichtinko. Bylo mu dobrých devadesát let a stěží držel v ruce otěže.

„Pan satanáš,“ řekl Matvěj Kichtinko, „nám dnes zatopil. Časné vedro není než ke škodě, za deset let se urodí chroustů, že je budou lidé lopatami sbírat.“

„Pan satanáš,“ odpověděl Jan Kostka, „je někde na bitevním poli.“

Na ta slova zakýval Matvěj Kichtinko hlavou a pravil: „Neměl bys, synu, mluviti o satanáši, když novou práci počínáš.“

Ale Jan se smál. Vlahý a bystrý vítr mu zvedal vlasy, cítil pach koní, cítil, jak ho skrápí lehounká prška jejich pěny, viděl nádherný Bug, mocnou a širou řeku, po níž se plavily koráby, viděl rovinu v šíř i dál a vysoké, převysoké nebe. I zdá se mu, že z těch prostranství a výšek, z toho azuru, jež mámí jako moře, pohřímává volnost.

A tu se Jan Kostka vztyčí v košatince malého vozíku a vezme ze stařečkových rukou bič a zapráská bičem. A Janko Stodola a voják jménem Antonín Srb se usmívají a spustí písničku. Potom vpadne Jan Kostka svým krásným hlasem a zpívá.

Tak jedou dál a dál. Vozík skáče, koně rozkládají své ohony a potřásají hřívou a řeka Bug obrací své vody a valí je zpátky.

„Jsme blízko moře,“ praví Matvěj Kichtinko, „a satanáš nám plivl do proudu.“ […]

Když zajatci dojeli k dřevěnému domku a když sestoupili z vozu, ukázal stařeček na Lva Fedoroviče a řekl: „To je kupec, kterému patří širý kraj. Pokloňte se mu po pás!“

Kupcova žena byla vznešená paní. Vyznala se v hudbě, a když slyšela zpívat zajatce, hned se jí zalíbil Kostkův hlas a hned poznala, že ten zajatec není ledaskdo. Rozkázala tedy správci, aby se podíval do vojenských listin a řekl jí, odkud ten člověk je a čím býval. Správce šel k Janovi a řekl mu: „Dej mi své papíry.“

Na to vybídnutí odevzdal Jan správci lístek, kde byla napsána jména zajatců a kde bylo vypočítáno, kolikrát denně mají jídat a jaká částka jim patří na penězích. Správce se podíval na tu listinu a viděl, že Jan Kostka chodil do vysokých škol.

I napadlo ho, že bude mluvit francouzsky, a zeptal se francouzským jazykem: „Umíš pracovat? Umíš jezdit s koňmi?“

Jan byl s živými jazyky poněkud na štíru, ale přece jen ze sebe po francouzsku dostal, že vládne koňmi bezpečně a že učiní vše, aby pány uspokojil.

Výňatek

Neumělecký text

Vančura svůj román vypráví skutečně na principu pohádky, takže až trochu paradoxně spojuje v jeden celek dva tak protikladné epické živly, jakými jsou román a pohádka, z nichž první vznikl v historicky nedávné době z potřeby zobrazit komplexně složitost života, zatímco druhý, prastarý epický žánr je založen na jednoduchosti a opakování syžetového schématu.