Dadaismus, surrealismus

Charakteristika surrealismu:

Představitelé surrealismu: 12. dubna v 9.45, Max Ernst se vyklubal z vajíčka, které jeho Matka snesla do sokolího hnízda a na kterém onen pták seděl více než 7 let - tak popisuje své narození německý sochař, teoretik umění, filosof, psychiatr a malíř samouk Max Ernst. Do světa umění poprvé vstoupil v roce 1913, kdy vystavoval na Podzimním Salonu v Berlíně. Po vzniku Dadaismu otevřel v Kolíně nad Rýnem Dadahaus a vydával dadaistický časopis Der Ventilator. Od roku 1922 žil v Paříži, v roce 1941 emigroval do USA a do Francie se vrátil v roce 1950. Max Ernst představil novou uměleckou techniku frotáže - ne nepodobné vytváření plošných obtisků struktur dřeva a rostlin. Protože umělec neměl prakticky žádný vliv nad výsledkem svého díla, frotáž byla často viděna jako metoda získávající přístup do podvědomí. Prvek této náhody ve frotáži spolu s halucinačními pocity jen potvrzují Ernstovo čestné místo v řadách surrealistů, i když byl Ernst v roce 1934 Bretonem z hnutí vyloučen.

Joan Miró se narodil roku 1893 v Barceloně, ve starobylé katalánské rodině zručných řemeslníků. Jeho otec byl majetným zlatníkem v srdci staré Barcelony, jeho matka pocházela z Majorky. Již v mládí Joan oznámil rodině, že se chce stát malířem. Jeho otec všemu naléhání odolával, a tak musel mladý Miró v sedmnácti letech nastoupit jako úředník v kanceláři. Navštěvoval také 'Escuelu de Bellas Artes', kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé byli v úžasu nad jeho talentem. Miró se ale nemohl věnovat umění s takovou intenzitou, s jakou by chtěl. Byl tak nešťastný, že v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek na jih od Tarragony, odkud pocházeli jeho předkové. Jeho pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových ranných maleb katalánské krajiny. Když se Miró vrátil z venkova, začal studovat na Škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francisc Gali. Gali měl na Miróa velký vliv, naučil ho opravdově milovat a rozumnět umění, pozorovat a tvořit s citem a láskou. Miró byl inspirován pojetím francouzského umění, básnictví a malířství se pro něj stávají jednou neoddělitelnou veličinou. Je silně přitahován Francií, je však válka a tak musí Miró zůstat ve Španělsku. Neklid a frustrace ho nutí malovat v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito. V roce 1918 Miró pořádá první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau. Vzbuzuje úžas u všech návštěvníků nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době je ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílí přesně stejnou techniku analýzy jako Picasso a Braque, používá geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu vedoucího oko diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevírá nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova, využívá nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě jsou však jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró opěvuje novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala reprezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech. Výstava však není úspěšná, jeho obrazy dělají dojem jen na malou skupinku lidí, většina návštěvníků nebyla schopna pochopit a rozeznat jeho nevšední talent. Apatie a nevšímavost lidí v Barceloně ho plně přesvědčila opustit domov a odjet do Paříže v roce 1919. První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěchem, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Miró dokonce ani neměl peníze na jídlo a žil ve veliké chudobě. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života. Léto 1919 tráví Miró v Montroig. Zdokonaluje se ve svém stylu s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Své obrazy maluje v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů. Začíná rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice. V roce 1921 se vrací do Paříže, aby tam vystavoval svoje obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž vsak jeho díla nepřijímá o nic lépe a tak výstava končí fiaskem. Miró se osudově setkává s Andre Bretonem, Paulem Eluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době přinášejí vznik surrealismu. Přesvědčují Miróa, že po všem utrpení a krutostech první světové války je třeba objevit nové metody umění a způsobu života. Přejí si proniknout hlouběji do základní povahy a inspirace v umění. Jelikož všechny pokusy o logickou analýzu reality selhaly, přístup k hlubšímu porozumění vědomí by měl být, jak podotknul Freud, skrze podvědomí v jakémkoliv možném úhlu. Manifest surrealismu je sepsán André Bretonem roku 1924. Miró se myšlenky surrealismu ve svém umění chápe s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívají vidin snů, halucinací, hysterie a šílenství k proniknutí do hloubky podvědomí, Miró se nechává vést svou představivostí. V Paříži nemá peníze ani na jídlo, za den se živí jen několika suchými fíky. Je příliš pyšný, aby žádal své přátele o pomoc, tak jen sedí hodiny ve svém studiu, zírá do zdi a pak jen maluje na kus papíru nebo plátna veden představivostí vyvolanou hladem. Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se pro Miróa stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou. Miró objevuje symboly surrealismu, některé viditelné, některé skryté a nevysvětlitelné. V roce 1923 se Miró seznamuje s Ernestem Hemingwayem, Jacquem Prevertem a Henry Millerem. Dochází ke zlomu v jeho chudobě - jeho díla se stávají slavnější a tak pomalu začíná prodávat svoje malby. V březnu 1926 je dokonce na seznamu nové Galerie Surrealisté společně s umělci jako Yves Tanguy, Giorgio de Chirico, Man Ray, Rrose Selavy (Marcel Duchamp), Francis Picabia, Pablo Picasso a Max Ernst. Miró zjednodušuje své malby, nachází lyrickou svobodu výrazu a ducha v hlubinách svého podvědomí. Andre Breton o jeho stylu dokonce prohlašuje, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů. Zjednodušením struktur obrazu se Miró dostává do období tzv. 'snových maleb'. Potlačuje dokonce symboly, vytváří nový styl abstrakce, popisuje své sny z pamětí. Jeho malby jsou plné napětí mysteriozní kosmické události, neodvolatelného setkání forem, které přibližují katastrofu nebo zjevení, vše se stává bez předstírání. Jeho malby jsou často zjednodušeny až do užití pouhé černé a bílé, pozadí dělá dojem atmosférické vzdálenosti, snových setkání, tance v nekontrolovatelných sílách přírody. Miró také ve svých 'snových malbách' používá pod vlivem Apollinaira kaligramu.