Ekologie

globálního oteplování planety. Jestliže tropické lesy kácíme, koncentrace tohoto plynu v ovzduší naopak stoupá. Tropické lesy hrají také důležitou roly v lokálním koloběhu vody a chrání půdu proti erozi. Jejich vykácení může mít katastrofální následky. Vodu z vydatných

srážek zejména v období dešťů tropický les zadrží a v suchých obdobích ji pomalu uvolňuje do povrchových toků a zabraňuje jejich vyschnutí. Tyto lesy tedy plní roly citlivého regulátoru, který zabraňuje záplavám i vysušení vodních toků.

Přesto jsou tropické deštné pralesy na celé planetě vystaveny ničivému útoku. Jsou vypalovány s cílem získat novou půdu pro zemědělskou a pasteveckou produkci, i když se tato půda k žádnému z těchto účelů nehodí. Kácí se na palivové dříví a pro uspokojení nenasytné spotřeby výrobků ze dřeva v rozvinutých zemích. Každou sekundu je takto zničeno 0,6ha lesa.

Ačkoli jsme již rozsáhlé plochy tropického deštného pralesa zničili, není ještě pozdě na jeho záchranu.

Havárie v Černobylu:

Černobyl, 26.duben 1986. Samotné slovo „Černobyl“ vyvolává představu pekla na zemi, jaké nastane, když se jaderná energie vymkne kontrole, dojde k vychrlení nebezpečných odpadů, a to nejen do blízkého okolí. Havárie ohrozila celou Evropu a měla celosvětové důsledky. Do ovzduší se uvolnilo značné kvantum radioaktivních látek. Odhady tohoto kvanta se různí a byly vysloveny dohady, že je možno radioaktivní zamoření srovnávat s následky výbuch v Hirošimě nebo dokonce s desíti takovými bombami. V prvních pár letech zemřelo několik desítek lidí. V následujících létech lze očekávat zvýšenou úmrtnost na rakovinu a leukemii, způsobenou radioaktivitou.

Hlavní příčinou této nehody byly chyby v projektu elektrárny, neschopnost personálu a špatně vyprojektované ochranné systémy. Obhájci jaderné energetiky tvrdí, že taková souhra náhod se již nemůže nikdy opakovat. Věří tomu, že jaderná energetika nemůže životní prostředí ohrožovat tak, jako spalování fosilních paliv.

K nehodě v Černobylu došlo, když technici prováděli bezpečnostní test. První velkou chybou byl špatně zpracovaný postup provedení tohoto testu. Postup totiž vyžadoval, aby během testu byl vypnut systém havarijního chlazení reaktoru. Tento systém havaroval, když se aktivní zóna reaktoru začala přehřívat. V reaktoru je ještě normální chladící systém, umožňující udržovat štěpnou reakci pod kontrolou. Havarijní systém má charakter zálohy.

V průběhu testu se výkon reaktoru značně snížil. Vytažení několika regulačních tyčí mělo způsobit zvýšení výkonu. Štěpná energie se šíří od jednoho atomu uranu ke druhému pomocí neutronů. Regulační tyče, jsou-li zasunuty v aktivní zóně, neutrony pohlcují. Při regulačních zákrocích se pohybují uvnitř vodou naplněných trubek, procházející aktivní zónou. Když byly vytaženy, štěpná reakce zvýšila svoji intenzitu a voda v trubkách začala vřít. V tomto okamžiku se reaktor dostal do nestabilního režimu. Systém havarijního chlazení tomu měl automaticky zabránit, ale byl vypnut. Ve snaze snížit výkon reaktoru byly regulační tyče zasunuty zpět do reaktoru. Tyče jsou účinné až jsou určitou délkou zasunuty do aktivní zóny. První metr nemá požadovaný efekt. Tyč vytlačuje z trubky vodu, která má chladící účinek. Tyče tedy v počáteční fázi zasouvání měli opačný účinek. Výkon reaktoru prudce vzrostl. Velice rychlý vzrůst výkonu a tím i teploty způsobil parní explozi, která zničila trubky chladícího systému reaktoru, jaký mají všechny reaktory. Rozkladem vody vznikl vodík a kyslík. Tyto plyny se hromadily pod víkem reaktoru a potom vybuchly. Výbuch odhodil masivní stínící desku nad reaktorem, prorazil otvor ve střeše budovy a do ovzduší se uvolnilo 50 tun vysoce radioaktivního materiálu. Následoval požár budovy bloku. Předpokládá se, že štěpná reakce se samovolně zastavila tím, že roztavené palivo se smíchalo s taveninou vzniklou z kovových vnitřních součástí reaktoru. Tím se tavenina zředila, ochladila a štěpná reakce ustala. Zbylá hmota je ovšem stále silně radioaktivní.