Otázka č. 28 - Filosofie jazyka, fenomenologie a existencialismus

28) Filosofie jazyka, fenomenologie a existencialismus, česká filosofie

Filosofie jazyka

je filosofické zkoumání jazyka, zejména vztahů mezi jazykem a myšlením a jazykem a skutečností. Tím se liší od jazykovědy, která se zabývá jazykem jako takovým a rozmanitostí jazyků, například složkami jazyka, jeho zvukovou (fonetika), lexikální (morfologie a sémantika), syntaktickou a pragmatickou stránkou, otázkami stylu a podobně.

Spojení filosofie jazyka se užívá v širším a užším smyslu:

• v širším slova smyslu znamená filosofickou disciplínu, která je téměř tak stará jako filosofie sama;

• v užším slova smyslu znamená dvě na sebe navazující filosofická hnutí 20. století, založená sice na evropském kontinentě, ale rozvíjená pak hlavně v anglosaské oblasti jako analytická filosofie; lze je zhruba charakterizovat jako:

  • filosofie ideálního jazyka, úzce související s logikou a vycházející hlavně z díla německého logika a filosofa Gottloba Frege;

  • filosofie normálního, empirického jazyka, inspirovaná hlavně pozdním dílem rakouského filosofa Ludwiga Wittgensteina. Zajímá ji především komunikační funkce jazyka a řeč jako druh jednání čili praxe.

• Zatímco v běžném životě slova jazyka prakticky splývají s věcmi a tématy, jež tato slova označují, filosofické zkoumání jazyka začíná, když si už starověcí myslitelé uvědomili rozdíl mezi slovem a skutečností. Jak to, že všechny nože, malé i velké, můžeme označit jedním slovem? Jak to, že témuž noži jiní říkají se stejnou samozřejmostí knife nebo Messer? Kde se vzaly tyto zvukové znaky a jak souvisejí s označovanou zkušeností?

• Druhým důležitým tématem, jehož si všimli už indičtí myslitelé v 7. století př. n. l. (Jáska, Pánini) jsou různé pravidelnosti, například v ohýbání slov nebo ve stavbě vět. Na tento objev navázala starověká gramatika a později i lingvistika. Platón v dialogu Kratylos rozebírá otázku vzniku slov a vztah mezi zvukovým znakem a míněnou věcí a kritizuje představu, že by mohl být čistě konvenční. Aristotelés si všímá souvislostí mezi jazykem a myšlením: různé druhy slov (podstatná jména, slovesa atd.) odpovídají kategoriím myšlení a správné myšlení vyžaduje správnou řeč. Z této úvahy vyrůstá logika (od řeckého legein, mluvit), původně nauka o správné argumentaci v řeči. Stoikové vyřešili otázku vztahu slova (znaku) a věci vložením zprostředkujícího členu lektón, význam: slovo „nůž“ stejně jako slovo knife odkazuje k významu, který spojuje všechny nože. Některá seskupení slov mají a jiná nemají smysl; těm, která mají smysl, říkáme věty a některé druhy vět mohou být pravdivé nebo nepravdivé.

• Scholastika se vyrovnávala s otázkami správné argumentace, výkladu a překladu textu. Důležité místo v evropské filosofii zaujímá staletý spor mezi realismem a nominalismem: označuje obecný výraz „člověk“ nějakou skutečnost, anebo je to jen název, slovo? Pierre Abélard narazil na problém různého označení: celek je totéž co dvě poloviny, výrazy se však nedají vždycky zaměnit. To souvisí s tím, že smysl slova je často určován souvislostmi, že slova mají více významů a dají se užívat buď ve vlastním, nebo v metaforickém významu. Ale i ve vlastním významu můžeme říci, že Karel je člověk, anebo také že „Karel“ má pět písmen; ve druhém případě míníme samo slovo „Karel“, což moderní lingvistika nazývá problémem jazyka a metajazyka. Také logika udělala ve středověku velké pokroky.