Otázka č. 28 - Filosofie jazyka, fenomenologie a existencialismus
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
G. F. Leibniz
(B. C. Francke, kolem 1700)
Od 17. století se Evropané díky misionářům začali seznamovat s mimoevropskými jazyky, německý jezuita Athanasius Kircher (1602–1680) začal studovat egyptské hieroglyfy a čínské znakové písmo. Pod vlivem Descartova racionalismu tak vznikla myšlenka dokonalého univerzálního jazyka, který by překonal nahodilou rozmanitost přirozených jazyků. Této myšlence se pak věnoval také Jan Ámos Komenský (1592–1670) a zejména Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716). Roku 1662 vydali Antoine Arnauld a Pierre Nicole v souvislosti s překladem Bible Logiku z Port-Royal, založenou na Descartově metodě a na matematice, která se pokusila o racionální a univerzální popis jazyka, nezávislý na jednotlivých jazycích.
Wilhelm von Humboldt
(J. J. Schmeller, kolem 1830)
Koncem 18. století vystoupil proti této racionalistické tendenci německý filosof Johann Gottfried Herder (1744–1803) s obhajobou jedinečnosti národních jazyků, které jsou zároveň nositeli jedinečného charakteru národů. Herderovy myšlenky inspirovaly hnutí jazykového obrození ve východní a severní Evropě a také německého lingvistu a filosofa Wilhelma von Humboldt (1767–1835). Na základě rozsáhlého studia různých jazyků vyslovil Humboldt přesvědčení, že jazyk podstatně určuje naše myšlení, a to každý trochu jinak. Nicméně chceme-li vyjádřit prosté pozorování letícího černého ptáka, musíme tuto jedinou zkušenost vždy popsat několika slovy: pták, letět a černý. Protože většina výpovědí obsahuje podstatné jméno a sloveso, máme pocit, že každá činnost vyžaduje nějakého činitele a u věty „prší“ se dítě může zeptat: „Kdo prší?“ Humboldt se věnoval jak otázce obecných rysů jazyka, tak také kategorizaci jazyků.
Koncem 19. vzniká hlavně v Německu nová vlna zájmu o jazyk, tentokrát opět o jeho univerzálnost a tedy v souvislosti s logikou. Jazyk je jediný nástroj filosofa a filosofická diskuse je tedy diskusí o myšlenkách, vyjádřených jazykem, čili o výpovědích. Německý logik Gottlob Frege (1848–1925) opět oživil otázku vztahu mezi znakem, významem a zkušeností a zahájil tak hnutí, které později dostalo název „obrat k jazyku“ (anglicky Linguistic turn). Tím se budeme zabývat v další části článku.
Švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure (1857–1913) především rozlišil mezi jazykem jako systémem či schopností („umět anglicky“) a řečí jako jeho aktuálním použitím („promluvit anglicky“). Dále ukázal, že jazyk má několik vrstev, z nichž každá tvoří ucelený systém a znak dostává význam pouze v rámci tohoto systému. Soustava hlásek, specifická pro daný jazyk, určuje také, které rozdíly mezi nimi mají a které nemají význam. Tak například japonština nerozlišuje mezi l a r, čeština – na rozdíl od polštiny a slovenštiny – mezi různými podobami hlásky l. Ze Saussurových objevů vychází strukturalismus, významný nejen v lingvistice, ale také v literární vědě, v antropologii i ve filosofii.