Otázka č. 28 - Filosofie jazyka, fenomenologie a existencialismus
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Diskuse o významu slov a vět, o kritériích smyslu a pravdivosti i o vztahu mezi jazykem a poznáním stále pokračuje zejména v anglosaské analytické filosofii, která se také díky vlivu angličtiny rozšířila i jinde po světě. Myšlenku jazykových univerzálií, společných rysů všech jazyků, nově podpořil americký lingvista Noam Chomsky tvrzením, že jednotlivé jazyky jsou sice kulturně nahodilé, navazují však na vrozenou jazykovou schopnost, pro niž Chomsky zavedl označení Language acquisition device, LAD. Chomského hypotéza poskytla možnost konfrontovat filosofické a lingvistické názory s výsledky neuropsychologie, kognitivní vědy a přímého sledování mozkových činností.
Filosofie reálného jazyka
Nový směr dal filosofii jazyka rakouský filosof Ludwig Wittgenstein (1889–1951), který prohlásil, že význam slova je dán jeho použitím a rezignoval na další bádání v tomto směru. Ve svém pozdním díle „Filosofická zkoumání“ však otevřel novou oblast zkoumání, totiž řeč jako jistý druh jednání. Lidé obvykle nemluví „do vzduchu“, nýbrž chtějí řečí něčeho dosáhnout. Wittgenstein proto zavedl pojem „jazykové hry“ a ukázal, jak se v rozhovoru střídají jednotlivé „tahy“, například tvrzení, otázky, rozkazy a podobně. Na to navazuje lingvistická pragmatika, která si všímá i významových kontextů řeči, bez nichž jí nelze rozumět. Ve zkoumání různých typů výpovědí pokračoval britský filosof John Langshaw Austin v díle „Jak udělat něco slovy“ (How to do things with words, 1962).
Významných výsledků dosahují v poslední době lingvisté, kteří pracují empiricky. Tak americký kognitivní lingvista George Lakoff na základě rozsáhlých výzkumů ukázal, že významy pojmů nevznikají definicemi, nýbrž naopak postupným rozšiřováním původně úzce specifického významu. Pojem psa si člověk tvoří tak, že nejprve pro něho znamená zcela určité, případně idealizované zvíře, s nímž se přímo setkal, a pak se přidávají další a další příbuzné zkušenosti, jimiž se původní významové pole rozšiřuje. Jen díky této pružnosti je jazyk schopen integrovat nové zkušenosti a účinně označovat i skutečnosti, s nimiž se člověk setkává úplně poprvé.
Podle německého filosofa Hanse-Georga Gadamera je jazyk charakterizován třemi podstatnými vlastnostmi:
Tím, jak je v běžném používání „neviditelný“, protože člověka zajímají věci a témata, k nimž řeč odkazuje, nikoli jazyk sám. Teprve když narazí na nějaký problém, může si všimnout i jazyka. Na tom jsou založeny různé slovní hříčky a paradoxy.
Řeč není „moje“, ale má smysl jen ve vztahu ke druhým lidem, který ovšem také umožňuje a často vytváří. Jazyk vytváří společenství „my, co spolu mluvíme“ (K. Poláček) a zároveň vylučuje ty, kdo mu nerozumějí.
Jazyk je nesmírně pružný a univerzální, dovede vyjádřit cokoli je třeba a v nejhorším si vypomůže metaforou. Tak naši předkové označili vodovodní „kohoutek“ nebo „paměť“ počítače. Ale co neumíme označit, o tom nemůžeme ani myslet.