Otázka č. 28 - Filosofie jazyka, fenomenologie a existencialismus

EXISTENCIALISMUS

Ústřední kategorií je existence, její fakticita, jakožto nezaměnitelné bytí konkrétného jedince v čase a prostoru, ve světě jiných lidí a věcí, nepřehledných a nepochopitelných vztahů, nepředvídatelných náhod. Tento svět mu připadá cizí, protože si ho nemohl sám vybrat, byl do něj vržen(narozen) nezávisle na své vůli,a paradoxně proti své vůli z něj musí odejít.
Absurdita existence se projevuje jednak v tom, že počíná a končí v nicotě, tedy žijeme, abychom zemřeli-, ale i v tom, že usilovně hledáme smysl a rozumový řád ve světě, jež žádný takový smysl a řád nemá; musíme se rozhodovat a jednat, ačkoli budoucnost je nám neznáma; produkujeme věci, vztahy a instituce, které se vymykají naší kontrole, a naopak nás ovládají; žijeme ve společnosti, obklopeni lidmi,pohybujeme se v davu, a přitom jsme osamoceni, tím osamocenější, čím větší je dav, čím více lidí nás obklopuje; mluvíme, ale neposloucháme a nejsme posloucháni, místo dialogu vedeme navzájem nesouvisející monology, a pokud jsme vůbec schopni jeden druhému naslouchat, přikládáme týmž slovům rozdílné významy, takže místo komunikace a dorozumění je výsledkem konflikt.
Není divu, že takový svět je vnímán jako nebezpečný a nepřátelský a že lidská situace je považována za tragickou.

Za prvního představitele je považován KARL JASPERS

Ve všeobecnou známost ale vzešel díky Francouzům. Nejznámějším představitelem byl JEAN-PAUL SARTRE (1905 – 1980).
Původně středoškolský profesor, za války zapojen do hnutí odboje, po válce spisovatel, vědec, politik
Bytí a nicota /ontologie/
Kritika dialektického rozumu
Nevolnost – román, vystihl mladé generace ze života společenské atmosféry, naprostá bezdůvodnost existence, zhnusení životem, tíže bytí, pesimistické, nevidí smysl života
Otázka: Co s tím? Nachází pozitivní východisko v angažovanosti pro druhé
Trilogie: Cesty ke svobodě /otázky svobody, ve svobodě vidí smysl života, touha po volnosti/
Pojetí člověka indetermické /člověk není určen okolním prostředím, není ničím jiným než čím se sám učiní, Bůh není, neovládá náš život, člověk je jakýmsi projektem – má možnosti jak naplnit existenci

„Existence předchází podstatu“ – to co z nás bude závisí na tom, jak svůj život naplníme
věnuje se analýze jedntol. prvků naší existence = existenciály /spolubytí, bytí po smrti, sexualitou, studem, strachem/

Sartre tvrdil, že ex. Je humanismus = existencialisté nevycházejí z ničeho jiného než z člověka samého. Jeho ex. Je ateistický, jeho filozofie je analýzou situace člověka ve chvíli, kdy „Bůh je mrtev“.(od Nietzscheho)
Existencí nemíní prostě fakt, že člověk žije. I rostliny a zvířata žijí, ale v Sartrově smyslu neexistují. Člověk je jediná bytost, která si je vědoma vlastní existence. S. říká, že fyzické věci jsou jen „o sobě“, ale člověk je i „pro sebe“.
Dále tvrdí, že lidská existence je důležitější než její smysl. To, že jsem, je nadřazeno tomu, co jsem. „Existence je nadřazena esenci“.
„Esencí“ ( lat. Esse) označujeme to, z čeho něco pozůstává, přirozenost věci, její bytostná podstata. Avšak podle S. lidé nemají žádnou takovou přirozenost. Člověk proto musí sebe sama vytvořit.
Nemá-li člověk žádnou věčnou přirozenost, nemá ani cenu ptát se obecně po „smyslu“ života. Neboli jsme odsouzeni k improvizaci.Jsme herci poslaní na scénu, aniž si předem nastudovali role nebo mohli spoléhat na nápovědu, která by jim šeptala do ucha, co mají dělat. Sami si musíme zvolit, jak budeme žít.
Ale když si člověk uvědomí,že jednoho dne zemře, a přitom jeho život nemá smysl, jehož by se mohl chytit, vyvolá to úzkost.

Člověk ve světě beze smyslu se cítí být cizincem Když popisuje odcizení člověka, dotýká se tím ústředních myšlenek Marxe a Hegela. Pocit člověka, že je ve světě cizí, vytváří pocit beznaděje, nudy, hnusu a absurdity.
S. popisuje městského člověka 20. století. Zatímco renesance poukazovala triumfálně na lidskou svobodu, S. prožívá lidskou svobodu jako prokletí. „Člověk je odsouzen ke svobodě, odsouzen, protože sám sebe nestvořil – a přesto je svobodný. Když je totiž jednou vržen do světa, je za všechno, co dělá, zodpovědný.“
Jsme svobodní a naše svoboda způsobuje,že jsme odsouzeni k tomu, abychom se po celý život rozhodovali. Neexistují žádné normy, podle nichž bychom se mohli řídit. O to důležitější je , jakou volbu učiníme. Protože jsme naprosto zodpovědni za to, co činíme. Odpovědnosti za své činy se nikdy nemůžeme zbavit. Nesmíme ani odmítat svou odpovědnost za vlastní volbu výmluvou, že „musíme“ pracovat nebo se „musíme“ přizpůsobit jistým měšťáckým představám o tom, jak žít.Ten, kdo sklouzne do anonymní masy, se stane jen neosobním masovým člověkem. Opustil sám sebe a upadl do životní lži. Ale svoboda nám ukládá, abychom žili „autentický“ a pravý život.

To se týká i našeho etického rozhodování. Nikdy nemůže svádět vinu na lidskou přirozenost či ubohost.
I když S. tvrdí, že existence nemá žádný smysl, neznamená to,že chválí nesmyslnost. Rozhodně není nihilista(člověk, kt si myslí, že nic nemá smysl a že vše je dovoleno). S. se domnívá, že život má mít smysl. Je to imperativ, je to rozkaz. Ale tento smysl života si musíme vytvořit sami. Existovat znamená vytvořit si vlastní existenci.


MARTIN HEIDEGGER
Se narodil r. 1889 v Messkirchu v Německu. Studoval u Husserla fenomenologii. Nejvýznamnější dílo Bytí a čas.
Ptal se „Proč je vůbec něco, a ne nic?“
Nebyl křesťan ani teista Kladl důraz na lidskou svobodu, na možnost volby a hledání čistě lidských hodnot. Také zdůrazňoval „úzkost“ a „smrt“ Protože Bůh není, lidské bytosti musí čelit nicotě a svému vlastnímu zániku.

BYTÍ A ČAS
Úkolem této knihy bylo obrátit pozornost člověka k plnému významu bytí, protože bytí se týká jejich existence.Protože lidé existují, jsou otevřeni bytí, mohou mu naslouchat a odpovídat mu. H. zcela obrátil Descartesovu slavnou větu: místo „Myslím, tedy jsem“ tvrdí „Jsem, tedy myslím“.

H. užíval zvláštních pojmů, aby vyjádřil své názory:

„Fakticita“ je skutečnost lidské existence: jsme zde ve světě.

„Bytí zde“(německy Dasein) je to, co zapříčiňuje, že jsme si vědomi úzkosti a smrti. Nejenže existujeme, my víme, že existujeme, a proto existujeme zvláštním způsobem. Podle H. lidé vždy transcendují – překračují hranici své vlastní přítomné situace, snaží se stát tím, čím ještě nejsou.
„Vrženost“ Lidem se zdá ,že jsou „vrženi“ do existence, a to jim způsobuje podivný, nepříjemný pocit.Necítí se být ve světě zcela doma.

AUTENTICKÉ A NEAUTENTICKÉ BYTÍ
Podobně jako Kierkegaard upozorňoval i H. na nebezpečí příslušnosti k neosobnímu davu. Tvrdil, že pro toho, kdo zapomíná na význam bytí, se příslušnost k davu stává nejdůležitějším činitelem osobního života, určujícím hranice jeho osobních možností. Napsal: „Každý je někým druhým a nikdo není sám sebou“. H. ve svých úvahách zkoumal:
- Neautentické bytí, které je součástí neosobního davu.
- Autentické bytí, které znamená být sám sebou.
Žít „autenticky“ znamená dojít k porozumění bytí.Nedostatečné porozumění bytí znamená nedostatečné porozumění sobě samému. Přemýšlením o své vlastní smrti má každý z nás budovat svůj vlastní vztah k bytí, což je jediný pravý způsob, jak žít.